IV.ÚS 76/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 76/15 ze dne 4. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Jany Kadeřávkové, právně zastoupené advokátkou Mgr. Janou Gavlasovou, Západní 449, Chýně, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 7 As 37/2014, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2014 sp. zn. 30 A 79/2013, rozhodnutí Krajského úřadu Královohradeckého kraje ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 14487/UP/2013/Kd a rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové, odboru stavebního ze dne 18. 6. 2013 č.j. MMHK/109727/2013 ST1/Sta, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 11. 1. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Rozhodnutím magistrátu města Hradec Králové ze dne 23. 10. 2012 č.j. MMHK/180964/2012 ST1/Sta bylo rozhodnuto o vydání dodatečného stavebního povolení na stavbu oplocení na pozemcích p. č. X1 a X2 v katastrálním území Roudnička, na druh stavby plot s bránou se stanovenými podmínkami pro dokončení stavby. K podanému odvolání stěžovatelky v dané věci rozhodl odvolací správní orgán tak, že napadené rozhodnutí magistrátu zrušil, přitom se neztotožnil především se stanoviskem stavebního úřadu, podle něhož jsou sporné pozemky dle platného územního plánu součástí plochy funkčně určené pro čistě obytné plochy nízkopodlažní zástavby. Stavby oplocení nejsou v regulativech využití této funkční plochy nikterak řešeny. Stavby oplocení je tak nutné posuzovat společně s rodinnými domy. Odvolací správní orgán vytknul stavebnímu úřadu, že v územním řízení tento konstatoval, že pozemek p. č. X2 náleží k plochám určeným funkčně pro motorovou dopravu, avšak v řízení o dodatečném povolení stavby neuvádí, že tentýž pozemek patří k plochám funkčně určeným jako čistě obytné plochy nízkopodlažní zástavby. Stavebnímu úřadu bylo dále vytknuto, že není patrno, na základě jakých skutečností změnil stavební úřad svůj závěr ohledně přiřazení pozemku k určité funkční ploše. V předmětném řízení nebylo zjištěno, že by v mezidobí došlo k takové změně územního plánu, jejímž předmětem by byla změna funkčního užití uvedených pozemků. Příslušný stavební úřad se podle stěžovatelky v novém rozhodnutí podrobně vyjádřil k jednotlivým vytknutým pochybením, přičemž výslovně poukazuje na bod c), podle něhož při zpracování územního plánu sporný pozemek p. č. X2 ještě neexistoval, neboť tento vznikl až v roce 2008 oddělením od pozemku p. č. X3, který sousedil v daném místě s pozemkem p. č. X1. Dále vyšel stavební úřad z toho, že pozemek p. č. X3 byl původně vymezen jako plocha pro motorovou dopravu - komunikační síť, tj. plochy komunikací s čistě dopravní funkcí. Oddělený pozemek je téměř pod rozlišovací schopností výkresu B.2, a také pod rozlišovací schopností územního plánu jako takového. Stavební úřad vyzvedl, že územní plán neřeší jednotlivé pozemky, ale soubory pozemků vymezuje do funkčních ploch. Nově vzniklý pozemek se nachází v místech, kde již před jeho oddělením nebylo rozhraní funkčních ploch výše uvedených vedeno přesně po hranicích pozemků. Z tohoto důvodu je nutné podle stavebního úřadu použít zásadu vztaženou k závaznosti hranic funkčních ploch, kdy se jedná o zpřesnění hranice funkčních ploch na základě nově vzniklých vlastnických hranic pozemků v rámci měřítka výkresu B.2. Na základě tohoto zpřesnění příslušný stavební úřad vyhodnotil, že pozemek X2 je součástí plochy přestavby na čistě obytné plochy nízkopodlažní zástavby. Současně správní orgán poukázal na to, že v nově pořizovaném Územním plánu města Hradec Králové jsou sporné pozemky vymezeny v ploše bydlení. Stěžovatelka se se závěry správních orgánů neztotožnila, a proto si proti jejich rozhodnutím podala správní žalobu, která však byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové zamítnuta, a to stejně jako následně podaná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatelka je toho názoru, že v rámci proběhlého správního řízení došlo k porušení zásady legality, oficiality, zákazu zneužití správního uvážení, zásady rovnosti stran a nestrannosti postupů správních orgánů, zásady předvídatelnosti rozhodnutí, zásady materiální pravdy a zásady výkonu veřejné správy jako služby. Za zcela neakceptovatelné pak považuje stěžovatelka funkční zařazení sporného pozemku p. č. X2. Předmětný pozemek je v rámci územního rozhodnutí zařazen do funkčních ploch pro motorovou dopravu, přičemž v rámci prvého rozhodnutí o dodatečném povolení stavby je bez vysvětlení najednou zařazen funkčně do čistě obytných ploch nízkopodlažní zástavby. Uvedená skutečnost byla sice odvolacím správním orgánem vytknuta, nicméně prvostupňový správní orgán v novém rozhodnutí toliko uvedl, že pozemek bude mít nové funkční využití, což odvolací orgán následně potvrdil. Orgány státní moci zcela přehlédly, že pozemek p. č. X2 byl užíván jako chodník ze strany vlastníků nemovitostí, k nimž jiná přístupová cesta nevede. Vlastníkům nemovitostí na pozemcích p. č. Y1, Y2, Y3, Y4, Y5, Y6 a dalších je stavbou plotu zabráněno k bezpečnému přístupu k jejich pozemkům. Podle náhledu stěžovatelky jednal správní orgán zcela svévolně a přisvojil si pravomoci, které mu nepřísluší. V rámci podané žaloby stěžovatelka dostatečně specifikovala, jak se rozpor stavby oplocení s platným územním plánem dotkl jejich veřejných subjektivních práv. Nalézací soud si ve svém odůvodnění zjevně odporuje a tento rozpor činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Příslušný stavební úřad si vybral k argumentaci pouze některé z námitek stěžovatelky a odvolací správní orgán tento postup akceptoval, stejně jako obecné soudy. V žádném případě nelze souhlasit s tím, že územní plán stanovuje pouze koncepci, která ovšem není závazná, protože nikoliv územním plánem, ale až v dalších řízeních dochází de facto k vymezování a využívání pozemků ke konkrétnímu využití území. Takovýto výklad by však znamenal, že územní plán není závazným dokumentem, což je v rozporu nejen s účelem tohoto dokumentu, ale též ustanovením § 43 stavebního zákona. Poukazuje-li správní orgán na plánované změny územního plánu, není v jeho pravomoci tyto jakkoli presumovat. Není akceptovatelné, aby rozhodnutí zastupitelstva, tedy nejvyššího orgánu obce, byla měněna rozhodnutím stavebního úřadu, navíc formou rozhodnutí o umístění stavby či o stavebním povolení. Je to právě rozhodnutí správního orgánu, které musí být v souladu s územním plánem obce. Stran porušení práva přístupu stěžovatelky k jejím nemovitostem a práv užívání chodníku tato nesouhlasí s názorem obecných soudů, podle nichž právo na užívání chodníku nevyplývá z žádného právního předpisu, a tudíž jí nepřísluší. Stěžovatelka je nositelkou práva na ochranu svého zdraví a života a musí mít tudíž bezpečný přístup ke svým nemovitostem, který je zajišťován chodníkem přes p. č. X2. Stěžovatelce není zřejmé, z čeho soud dovozuje, že na dotčené živičné silnici není provozována žádná silniční doprava. Toto tvrzení z žádného důkazu ve spise nevyplývá. Naopak, tato silnice slouží k otáčení vozidel, k projíždění vozidel těžké techniky do lesů apod. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že má přístup ke svým nemovitostem zajištěn přes veřejnou komunikaci a že chodník na sporné nemovitosti nikdy nebyl. Toto tvrzení považuje stěžovatelka za rozporné s objektivní skutečností a předloženými veřejnými listinami. Stěžovatelka zásadně nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, podle něhož nebyla nositelkou žádného hmotného práva, na němž by mohla být napadeným rozhodnutím dotčena, a tudíž není ve věci věcně legitimována. Stěžovatelce je zcela jasně bráněno k přístupu na její nemovitosti a je odkázána na veřejnou komunikaci, na níž je provozována těžká lesní technika. Z výše vyložených důvodů je stěžovatelka toho názoru, že došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces, práva na rovnost stran. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasaho