IV.ÚS 761/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 761/18 ze dne 20. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem nám. 28. října 1898/9, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2017 č. j. 4 Tdo 1444/2017-53, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2017 sp. zn. 9 To 137/2017, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. února 2017 sp. zn. 52 T 139/2015, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 2. března 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se M. K. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce garantovaného článkem 38 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel tvrdí porušení zásady nullum crimen sine lege zakotvené v článku 39 Listiny, principu in dubio pro reo a zásady subsidiarity trestní represe. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: Rozsudkem (v pořadí již druhým) ze dne 1. února 2017 sp. zn. 52 T 139/2015, Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele [obviněného] vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem přijetí úplatku dle § 331 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zákoníku spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a dále přečinem zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného rovněž ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy nalézací soud uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Zároveň obviněnému uložil peněžitý trest v celkové výši 40 000 Kč, a pro případ jeho nevykonání stanovil náhradní trest odnětí svobody v délce trvání čtyř měsíců. V neposlední řadě byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním nebo pracovním poměru u bezpečnostního sboru či obecní policie ve výměře pěti let. Uvedených trestných činů se měl obviněný (stručně řečeno) dopustit tak, že společně s R. F. (skutkem popsaným níže ad 1) nebo L. V. (skutky popsanými níže ad 2 až 4), jako členové autohlídky Policie ČR: 1) Dne 5. října 2014 provedli kontrolu řidiče vozidla (obviněného D.), kterému byl pravomocně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Tuto skutečnost jim obviněný D. sdělil, přičemž za neřešení porušení uvedeného zákazu nabídl peněžní hotovost ve výši 3 000 Kč, načež policisté požadovali částku pro každého z nich o 2 000 Kč vyšší. Po souhlasu obviněného D. jej následně doprovodili služebním vozidlem do místa jeho bydliště, kde od něj danou hotovost převzali a poté jej nechali odjet jím řízeným vozidlem, což učinili v rozporu s § 45 odst. 1 písm. a) a b) ve spojení s § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, jakož i v rozporu s § 158 odst. 1 tr. řádu. 2) Dne 9. ledna 2015 provedli kontrolu řidiče vozidla (obviněného N.), při které byla zjištěna hladina alkoholu v krvi řidiče minimálně 0,2 promile. Poté, co jim na jejich vyžádání obviněný N. poskytl blíže nezjištěnou finanční hotovost, jeho kontrolu ukončili a nechali jej pokračovat v jízdě, aniž by jakkoliv řešili jeho přestupek. 3) Dne 10. ledna 2015 provedli kontrolu řidiče (obviněného P.), při které jej vyzvali k provedení orientační dechové zkoušky. Ten ji však odmítl, přičemž byl prokazatelně pod vlivem alkoholu. Následně policisté služebním vozidlem doprovodili vozidlo nadále řízené obviněným P. na čerpací stanici, kde od něj převzali peněžní hotovost v blíže nezjištěné výši a kontrolu ukončili, aniž by jakýmkoliv způsobem řešili jeho přestupek, což učinili v rozporu s § 45 odst. 1 písm. a) a b), ve spojení s § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. a s článkem 27 odst. 1 a článkem 28 závazného pokynu policejního prezidenta č. 160 ze dne 4. prosince 2009 a v rozporu se závazným pokynem policejního prezidenta č. 83/2006. 4) Dne 17. ledna 2015 provedli kontrolu řidiče (obviněného T.), a to včetně orientační dechové zkoušky na alkohol, kterou byla zjištěna hladina alkoholu v krvi řidiče 0,08 promile, a aniž by v souladu se svými zjištěními jakkoliv reagovali, kontrolu ukončili pouze s pokynem, aby vozidlo dále řídila manželka řidiče, tedy postupovali v rozporu s právními předpisy a interními normativními akty uvedenými ad 3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali obviněný a ostatní obvinění policisté odvolání, která Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 14. června 2017 sp. zn. 9 To 137/2017 zamítl, jako nedůvodná. Následná dovolání všech spoluobviněných policistů Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. prosince 2017 č. j. 4 Tdo 1444/2017-53 odmítl, neboť námitky v nich uváděné se míjely s uplatněnými dovolacími důvody. III. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti předně namítá, že obecné soudy v projednávané věci nepřistoupily k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, byť mu je kladeno za vinu porušení interních normativních aktů policejního prezidenta. V takovém postupu obecných soudů současně spatřuje porušení zásady nullum crimen sine lege. Dále stěžovatel tvrdí, že postup obecných soudů - ale i dalších orgánů činných v trestním řízení - byl v jeho věci "nepřípustně předsudečný", což vyplynulo ze společenského zájmu na potírání trestné činnosti úředních osob. Stěžovatel takové "úsilí" sice chápe, ale považuje za nepřípustné, aby se daný společenský zájem projevoval v konkrétní věci extenzivním výkladem hmotných a procesních norem trestního práva. Postup obecných soudů proto shledává nepřípustně formalistickým, a tedy porušujícím jeho právo na spravedlivý proces. Další pochybení na straně obecných soudů stěžovatel spatřuje v porušení principu in dubio pro reo, přičemž poukazuje na skutečnost, že původním rozsudkem nalézacího soudu byl (vyjma jednoho skutku) zproštěn obžaloby. V tomto směru vyslovuje přesvědčení, že důvodem pro zrušení částečně zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu odvolacím soudem nebyl nedostatečný rozsah provedeného dokazování, ale jeho výsledek, resp. hodnocení důkazů nalézacím soudem. Posléze doplněné dokazování má za kusé, nedostačující pro přijetí výroku o vině; současně poukazuje na nedostatky dokazování před nalézacím soudem v podobě nevyhovění jeho důkazním návrhům. Ústavněprávně relevantního pochybení se dle stěžovatele obecné soudy dopustily i tím, že nalézací soud nerozhodoval dle svého vnitřního přesvědčení, ale na základě názoru soudu odvolacího, čímž prý bylo stěžovateli odepřeno jeho právo na zákonného soudce. Jeho námitce podjatosti stran soudkyň senátu odvolacího soudu přitom nebylo vyhověno. Stěžovatel dále napadá použití protokolu o sledování osob a věcí jako důkazu v trestním řízení dle § 158d odst. 7 tr. řádu, přičemž s jeho obsahem nesouhlasí a namítá, že v případě tzv. přímého sledování, u něhož není pořizován obrazový nebo zvukový záznam, ustanovení § 158d tr. řádu s vyhotovením protokolu použitelným jako důkaz v trestním řízení nepočítá. Záznamy o sledování osob a věcí proto považuje za procesně neúčinné a protokol připojený k úřednímu záznamu z přímého sledování označuje za "pseudoúkon". V tomto směru namítá i údajný nedostatek povolení státního zástupce ke sledování osob a věcí dle § 158d odst. 2 tr. řádu. Dále stěžovatel namítá nevěrohodnost svědka Klimenta, který prováděl sledování, a který v trestním řízení vystupoval pod skrytou identitou. Poslední skupina námitek stěžovatele se vztahuje k tvrzenému porušení zásady nullum crimen sine lege, neboť obecné soudy prý nedostatečně zjistily, jaký úplatek měl údajně obdržet. Obecné označení "finanční hotovost v blíže nezjištěné výši" považuje za popisné, resp. za parafrázi pojmu úplatek. Ačkoliv svědek Kliment tvrdí, že viděl přijetí úplatku, nikdy neuvedl, co tímto skutečně mělo být. Stran posledního skutku, který je mu kladen za vinu, stěžovatel namítá, že skutková věta nezachycuje porušení povinností dle zákona č. 361/2003 Sb., nýbrž porušení vnitřních aktů řízení, konkrétně porušení povinnosti sepsat úřední záznam. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňu