IV.ÚS 762/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 762/22 ze dne 24. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů L. K. a S. K., zastoupených Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 147/12, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2021 č. j. 3 Tdo 1288/2021-556, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. srpna 2021 č. j. 12 To 77/2021-459 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. března 2021 č. j. 2 T 113/2020-415, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Náchodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele a stěžovatelku vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaného ve spolupachatelství, a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství, a za uvedené trestné činy stěžovatele odsoudil podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a stěžovatelku podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byli dosud nezjištění dědici po poškozeném M. O. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zločinu loupeže se stěžovatelé podle závěrů okresního soudu - ve stručnosti uvedeno - dopustili tím, že v době od 16:45 hodin do 16:50 hodin dne 25. 5. 2020 v Náchodě, kdy z předchozí doby oba věděli, že poškozený pravidelně pobírá svůj starobní důchod, pro který si vždy chodil na poštu, v úmyslu získat takto vyplacenou hotovost, z prostoru před stánkem (bývalou prodejnou zeleniny Globus), kde se v té době nacházel poškozený, který byl pod vlivem alkoholu, ho oba společně uchopili a odtáhli na jiné místo, aby byli mimo pozornost procházejících lidí, a na tomto místě ho stěžovatel v přítomnosti stěžovatelky, která projevila schopnost a ochotu překonávat se stěžovatelem případný odpor poškozeného, v úmyslu získat od poškozeného jeho starobní důchod, křikem napadl a nutil ho k vydání peněz, a proto poškozený v obavě o své zdraví jim vydal peněžní hotovost ve výši nejméně 7 600 Kč. S takto získanou částkou stěžovatelé z místa odešli, čímž poškozenému společně způsobili škodu ve výši nejméně 7 600 Kč. Zločinu vydírání se dopustili tím, že v době od 16:44 hodin dne 26. 5. 2020 do 14:00 hodin dne 5. 6. 2020 v N., poté, co poškozená M. B. učinila svědeckou výpověď před policejním orgánem v trestní věci poškozeného, a to ve věci výše popsaného loupežného napadení, vypovídala o podstatných okolnostech trestného činu loupeže a dalších okolnostech významných pro trestní řízení o něm, z jehož spáchání byli důvodně podezřelí stěžovatelé, na specifikovaných místech křičeli výhrůžky, resp. se dožadovali po poškozené, aby jim sdělila, co vypověděla na Policii České republiky, což poškozená odmítla, načež jí stěžovatelka opět vyhrožovala, zejména újmou na zdraví za to, že učinila svědeckou výpověď v neprospěch stěžovatele, a to v úmyslu docílit, aby jako svědkyně změnila svou výpověď, tedy vypovídala v jeho prospěch, případně významné usvědčující okolnosti zamlčela, a těmito výhružkami vzbudili důvodnou obavu o zdraví poškozené, tj. že své výhružky splní. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali oba stěžovatelé odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu rozsudek zrušil ve výroku podle § 229 odst. 1 trestního řádu a v ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé namítají, že jejich vina nebyla beze vší pochybnosti prokázána, a soudy postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny. Usvědčující důkaz výslechem poškozeného v přípravném řízení byl podle nich učiněn pod vlivem alkoholu, a že poté, co došlo ke změně ve složení senátu okresního soudu, nebyl tento důkaz proveden [přečten podle § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu]. I kdyby však důkaz touto výpovědí byl zákonným způsobem proveden, mají za to, že tuto výpověď nelze použít jako důkaz, který by měl prokazovat jejich vinu. Ze znaleckého posudku se totiž podává, že poškozený trpěl duševní poruchou - rozvinutou závislostí na alkoholu ve IV. terminálním stadiu s celkovou těžkou deprivací osobnosti a alkoholickou demencí středně těžkého stupně. Poškozený měl být ve stavu středně těžké prosté alkoholové opilosti, což z psychiatrického hlediska jeho věrohodnost obecně snižuje. Bezprostředně po skutku byl schopen v hrubých rysech popsat reálně proběhlou událost, ale s odstupem času s ohledem na své postižení na onu událost zapomněl. Z toho podle stěžovatelů vyplývá, že po půl roce od události nemohl poškozený s ohledem na své psychické onemocnění a těžkou alkoholovou závislost reálně a pravdivě vypovídat o něčem, co se mělo stát před půl rokem. Z této výpovědi tak i pro její nízkou kvalitu nelze vycházet. Poukazují i na trestní oznámení, které poškozený učinil před policejním orgánem dne 26. 5. 2020 a ve kterém uvedl, že na poště pobral důchod 10 350 Kč, pak si koupil víno kolem půl deváté ráno. Víno následně dopil, usnul a spal od 10 do 15 hodin. Peníze měl v kapse a někdo mu je v době, kdy spal, vzal. Jestli u něho byl stěžovatel, nebo někdo jiný, nevěděl. Ve výpovědi před zahájením trestního stíhání, kterou sice okresní soud nepoužil, pak poškozený opět neuvedl žádnou konkrétní osobu, která by mu měla peníze vzít. Na několika místech v této výpovědi uvedl, že neví, kdo mu to vzal, a že zjistil, že mu peníze zmizely, až druhý den ráno, když se probudil. Shodně popsal, že si koupil dva litry vína, které vypil, a pak usnul. Poškozený tedy ani jednou neuvedl, že by mu peníze měl vzít stěžovatel a už vůbec ne stěžovatelka. Soudy se podle stěžovatelů vůbec nepozastavily nad tím, jak by si poškozený při své diagnóze mohl něco pamatovat po půl roce od události, když navíc bezprostředně po události zcela jasně uvedl, že neví, kdo ho mohl okrást. Výpověď poškozeného proto nelze brát jako důkaz, který by svědčil o jejich vině. 6. Stěžovatelé se vymezují i proti zjištěním, která soudy učinily z výslechu poškozené. Okresní soud se podle jejich názoru vůbec nezabýval rozpory v její výpovědi. Tato svědkyně neviděla, kdo a jakým způsobem měl poškozenému důchod vzít. Pouze slyšela, co se odehrálo za rohem, ale její výpovědi jsou značně rozdílné. Ve svědecké výpovědi na Policii České republiky uvedla, že slyšela pouze stěžovatele, jak na poškozeného za rohem křičí, aby mu dal peníze, stěžovatelku vůbec neslyšela. Při prvním hlavním líčení uvedla, že stěžovatele neslyšela, ale slyšela pouze, jak na poškozeného za rohem křičí stěžovatelka. Ve své poslední výpovědi u hlavního líčení svou výpověď opět změnila a uvedla, že za rohem slyšela pouze stěžovatele. Tyto rozpory považují stěžovatelé za zásadní. Stejně tak se soudy nevypořádaly s rozpory mezi výpovědí poškozené o stavu, v jakém měl být poškozený po údajném napadení. Poškozená jednoznačně uváděla, že byl od krve, měl podlitiny pod okem, ruce i tvář měl od krve. Z výpovědi svědka R. J., ale i z pořízené nahrávky stěžovatele s poškozeným, přitom bylo vyvráceno, že by poškozený měl jakékoliv zranění. Poškozená tedy nevypovídala pravdu, ve svých výpovědích se rozchází a nelze tak souhlasit s názorem okresního s