IV.ÚS 764/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 764/21 ze dne 11. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele I. Ř., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 4 Tdo 1137/2020-384, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2020 č. j. 8 To 60/2020-322 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 16. prosince 2019 č. j. 1 T 136/2019-283, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil stručně uvedeno tím, že poté, co dne 13. 12. 2018 obdržel na svůj bankovní účet finanční částku ve výši 300 000 Kč, která byla zaslána D. K. z jeho bankovního účtu, tuto finanční částku obratem přeposlal na jiný svůj účet a dále užil pro svou vlastní potřebu, ačkoliv D. K. mu tuto finanční částku zaslal za účelem zprostředkování koupě osobního automobilu tovární značky Mercedes Benz pro svou přítelkyni M. M., konkrétně jako zálohu na koupi tohoto automobilu. Následně se stěžovatel vymlouval na obtíže spojené s vánočními svátky, s přetlumočením komunikace s prodejcem ve Spolkové republice Německo, během toho D. K. předložil doklad o platbě 3 400 EUR ze svého účtu, kterou měl zaslat prodejci jako zálohu, ačkoliv tato platba nebyla provedena z důvodu nedostatku finančních prostředků na bankovním účtu, a poté přestal s D. K. komunikovat, koupi automobilu nezprostředkoval a shora uvedenou finanční částku do současné doby nevrátil, čímž způsobil poškozené M. M. škodu ve výši 300 000 Kč. Za to mu byl uložen podle § 206 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku. Podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a současně mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") mu byla uložena povinnost nahradit poškozené M. M. škodu ve výši 300 000 Kč. 3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví specifikovaným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. Krajský soud neshledal v provedeném dokazování oporu pro tvrzení stěžovatele, že částka, kterou převzal jako zálohu, se stala jeho vlastnictvím, a tudíž se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry. Podle krajského soudu z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že vůči stěžovateli šlo o cizí věc, neboť složená částka sloužila na zprostředkování shora uvedené koupě konkrétního osobního automobilu Mercedes Benz (viz skutkové zjištění okresního soudu v napadeném rozsudku) a stěžovatel se tak nestal jejich vlastníkem. Výslovně však neuvedl, o jaký typ smlouvy šlo. 4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. K námitkám týkajícím se údajně opomenutých důkazů, situace tvrzení proti tvrzení a extrémního nesouladu mezi právními závěry soudů a skutkovým stavem Nejvyšší soud uvedl, že jde o námitky, které nelze podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Přesto se však k daným námitkám vyjádřil, a to i z hlediska toho, zda postupem rozhodujících soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž zdůraznil, že s výjimkou tzv. extrémního nesouladu, který však v této věci neshledal, je povinen vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn v průběhu předcházejícího trestního řízení a jak byl vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku okresního soudu. Mimo jiné dále podotkl, že i přes jistou stručnost rozhodnutí krajského soudu lze mít za to, že se v zákonných mezích s odvoláním stěžovatele řádně vypořádal, když konstatoval, že vůči stěžovateli šlo o cizí věc, neboť složená částka sloužila na koupi konkretizovaného osobního automobilu, aniž by však výslovně uvedl, o jaký typ smlouvy šlo. Nejvyšší soud připustil, že šlo nepochybně o jistý nedostatek rozhodnutí krajského soudu, ale současně shledal, že tento nedostatek nedosahuje takové intenzity, že by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. 5. Za právně relevantně uplatněnou, byť neopodstatněnou, považoval Nejvyšší soud toliko argumentaci týkající se posouzení právní povahy smluvního závazku mezi stěžovatelem a svědkem D. K. jako předběžné otázky pro vyřešení toho, zda částka 300 000 Kč byla vůči stěžovateli cizí věcí či nikoliv. Nejvyšší soud na základě učiněných skutkových zjištění shledal, že je nepochybné, že mezi stěžovatelem a D. K. vznikl závazek, který by se podle terminologie občanského zákoníku dal nazvat smlouvou s prvky smlouvy příkazního typu a smlouvy kupní. Za podstatné považoval to, že převažuje vztah stěžovatele obstarat ("zprostředkovat koupi") na pokyn D. K. vozidlo jím dále konkretizované. Stěžovatel se sám považoval za dovozce a prodejce ojetých motorových vozidel a svědek D. K. u něho důvodně presumoval odbornost a předchozí zkušenosti s nákupem vozu z ciziny (z Německa) podle požadavků klienta. Nejvyšší soud zdůraznil, že smlouva příkazní nemá předepsanou písemnou formu. V tomto případě šlo o obstarání záležitostí pro D. K., potažmo jeho přítelkyni M. M., stěžovatelem, který měl přenechat D. K. veškerý užitek z obstarávané záležitosti, tj. měl dovést a prodat mu osobní vozidlo blíže specifikované v e-mailové komunikaci, což prokazatelně neučinil, když dokonce ani neuhradil zálohu na koupi vozidla německému prodejci (pro nedostatek financí na účtu platba nemohla odejít, o čemž stěžovatel věděl). Nejvyšší soud proto uzavřel, že došlo ústně k uzavření smlouvy, přičemž smluvené jednání mezi stěžovatelem a D. K. obsahovalo nejen závazek zajištění odkupu požadovaného vozidla, nýbrž i další činnosti spočívající v kontaktování německého prodejce, zaplacení zálohy v eurech, prověření vozidla pomocí VIN kódu, dovezení vozidla do České republiky a další administrativu s tím spojenou. Podle Nejvyššího soudu je nepochybné, že byť skutečně uzavřená smlouva nebyla zcela bezvadná z hlediska relevantních právních předpisů, tak ve své podstatě šlo o smlouvu příkazní a předmětná částka 300 000 Kč byla vůči stěžovateli cizí věcí, která mu byla svěřena za určitým účelem, který nedodržel, čímž zmařil účel svěření. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 7 Tdo 882/2018. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v průběhu trestního řízení konstantně namítal, že byl oprávněn se zálohou disponovat s tím, že peníze převzal na podkladě kupní smlouvy, a že tedy nemohl spáchat trestný čin zpronevěry, neboť záloha se stala jeho vlastnictvím. Okresní soud a krajský soud se podle něj k této otázce nevyjádřily a Nejvyšší soud v podstatě doplnil odůvodnění rozhodnutí krajského soudu tak, že nešlo o kupní smlouvu, nýbrž o smlouvu příkazní. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud provedl sám přezkum věci i ze skutkové stránky a nevycházel toliko ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Takový postup je podle něj překvapivý a v rozporu s povahou dovolacího přezkumu, neboť Nejvyšší soud nahradil napadeným rozhodnutím odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, aniž by měl stěžovatel možnost se k učiněnému hodnocení důkazů vyjádřit. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud se svými závěry rovněž odchýlil od skutkové věty vymezené v rozsudku okresního soudu, neboť v této nebylo specifikované konkrétní vozidlo, ale toliko značka Mercedes Benz. 7. V další části ú