IV.ÚS 766/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 766/24 ze dne 8. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelů J. B. a M. B., zastoupených doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023 č. j. 8 Tdo 923/2023-824 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 7 To 172/2022-720, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 4 a 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 3. 2022 č. j. 3 T 77/2019-659 oba stěžovatele uznal vinnými, a to stěžovatelku zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za který (jednání popsané ve výrokové části rozsudku) ji podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců, podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku stěžovatelce uložil přiměřenou povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila, a stěžovatele zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za který (jednání popsané ve výrokové části rozsudku) ho podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců, podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku stěžovateli uložil přiměřenou povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále okresní soud podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému M. B. a poškozené M. B. majetkovou škodu ve výši 980 000 Kč. Uvedeného zločinu se podle zjištění okresního soudu stěžovatelé dopustili tím, že po předchozí společné domluvě na vylákání peněžních prostředků, za použití legendy o existenci nájemního vztahu k lesnímu stroji zn. Vimek, po jehož vypovězení měly být stěžovateli ušetřené peněžní prostředky užity k úhradě splátek budoucího dluhu vůči poškozenému, na základě ústní dohody, jejímž předmětem bylo zapůjčení částky 1 000 000 Kč (za účelem nákupu lesního stroje zn. Timberjack), vylákali od poškozeného částku 1 000 000 Kč. Tuto částku poškozený na pokyn stěžovatelky zaslal dne 14. 12. 2012 ze svého bankovního účtu na bankovní účet vedený ve prospěch stěžovatele, přičemž vzhledem k 5 % poplatku za předčasné zrušení termínovaného vkladu došlo k připsání pouze částky 950 000 Kč, a proto téhož dne od poškozeného vylákali peněžní hotovost ve výši 50 000 Kč, kterou poškozený předal stěžovatelce. Stěžovatelé od samého počátku neměli v úmyslu splátky hradit a doposud, i přes četné urgence poškozeného, uhradili dne 4. 6. 2020 jedinou splátku ve výši 20 000 Kč, tedy poškozeným takto způsobili škodu ve výši 1 000 000 Kč a po zápočtu splátky 980 000 Kč. 3. Proti shora označenému rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé namítají, že poškozený se své pohledávky domáhal cestou trestního práva až poté, co jeho občanskoprávní žalobu na zaplacení dlužné částky vůči stěžovatelce okresní soud pravomocně zamítl. Podle stěžovatelů poškozený půjčoval peníze opakovaně za účelem zisku (úroku), přičemž nemůže jít k jejich tíži, že s nimi neuzavřel písemnou smlouvu, která by zamezila nejasnostem o podmínkách půjčky, zejména jejího vrácení. Bylo a je povinností poškozeného jako poskytovatele půjčky při obhajobě svého majetkového práva dokázat, za jakých okolností nastala splatnost půjčky, což učinil jen formou svého tvrzení, které stálo proti tvrzení stěžovatelů. 6. Podle stěžovatelů nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, protože obecné soudy dospěly k závěru, že konkrétní výši úroků z půjčky nelze určit. Účel půjčky byl nesporný (zakoupení konkretizovaného stroje zn. Timberjack, což se stalo), stěžovatelé a poškození se rozcházejí v tvrzeních o podmínkách jejího vrácení a částečném umoření splátkami v hotovosti (stěžovatel tvrdí, že splatnost byla dohodnuta alternativně s tím, že buď po třech letech vrátí 1 100 000 Kč, nebo po deseti letech 1 300 000 Kč, zatímco podle stěžovatele měl být dluh zaplacen dříve, a to postupně z výdělku získaného provozem lesního stroje). 7. Stěžovatelé označují za důvod své ústavní stížnosti extrémní rozpor mezi důkazy a zjištěným skutkovým stavem a porušení práva na spravedlivý proces. Poškozený provozoval půjčování peněz za účelem zisku, aniž by měl příslušná povolení a aniž by platil daň z příjmů. Další poskytování půjček peněz poškozený popíral, připustil je toliko u svědka B. a dřívějších půjček stěžovatelům. Soudy v trestním řízení vůbec nezhodnotily tuto zjištěnou skutečnost, která měla a má vliv na posouzení důvěryhodnosti poškozeného, a tedy i zhodnocení jeho tvrzení ve výpovědi. Existuje-li rozpor mezi tvrzením o podmínkách půjčky mezi stěžovateli a poškozeným, která byla dojednána ústně beze svědků, kteří by podporovali výklad poškozeného, je namístě uznat verzi stěžovatelů minimálně jako způsobující důvodnou pochybnost, podle zásady in dubio pro reo. I zde se však soudy rozhodly preferovat a verifikovat verzi poškozeného, aniž by měly jiné přímé důkazy než výpověď poškozeného, která stojí proti výpovědi stěžovatelů. Tím se obecné soudy zpronevěřily nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853), podle kterého nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u něhož a priori nelze vyloučit zájem na výsledku řízení. 8. Stěžovatelé zpochybňují závěry obecných soudů o výši škody, která má význam pro naplnění podmínek kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Podle stěžovatelů lze mít za prokázanou nanejvýše škodu 950 000 Kč (částka zaslaná poškozeným na účet stěžovatele), zatímco předání částky 50 000 Kč v hotovosti vyplývá toliko z výpovědi poškozeného, kterému obecné soudy nekriticky uvěřily. 9. Dále stěžovatelé vytýkají porušení zásady ultima ratio a zásady zákonnosti trestného činu. Trestní soudy se přiklonily k obrazu poškozeného jako zranitelného důchodce, aniž by řádně zhodnotili, že půjčoval peníze na úrok opakovaně. Neuspěl-li v občanském soudním řízení, bylo to v důsledku jeho špatného přístupu, kdy neměl písemnou smlouvu na půjčení značné částky, nebyl v majetkovém sporu o značnou peněžitou hodnotu zastoupen advokátem, ale jen obecným zmocněncem, nepodal řádnou žalobu a byl vyzýván k její opravě a doplnění a nakonec, po vynesení pro něj negativního rozhodnutí nalézacího soudu, zmeškal lhůtu pro odvolání. Jestliže by "neškudlil na právním zastoupení" a nechal si advokátem vypracovat písemnou smlouvu, která by dokládala jeho tvrzení, a měl advokátní zastoupení u soudu a - byla-li by všechna jeho tvrzení pravdivá - nebylo by důvodu, proč by svá práva neochránil v občanskoprávním řízení. Jeho lehkovážnost při poskytování půjčky a "škudlilství na advokátním zastoupení" jej dovedlo do situace, že byl v občanském soudním řízení neúspěšný a až tehdy zkusil cestu trestního práva, která mu vyšla, což ovšem odporuje zásadě subsidiarity trestní represe (čl. 39 Listiny), ze které se podává, že trestní odpovědnost nastupuje, když občanskoprávní odpovědnost nedostačuje, nikoli za situace věřitelem zaviněného neúspěchu při vymáhání pohledávky v občanskoprávním řízení. 10. Podle stěžovatelů došlo k porušení jejich práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), zahrnující možnost klást otázky a aktivně vystupovat při dokazování, tím, že okresní soudy nepřipustil, aby obhajoba kladla otázky poškoze