IV.ÚS 767/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 767/24 ze dne 27. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Ladislava Hégra a Dagmar Hřebíčkové, zastoupených Mgr. Katarínou Janiskovou, advokátkou, sídlem Černopolní 228/37a, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2023 č. j. 24 Cdo 2207/2023-179, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Zdeňky Písaříkové, zastoupené JUDr. Romanem Brablecem, advokátem, sídlem Havlíčkova 2923/18, Prostějov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že Nejvyšší soud porušil jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V řízení o pozůstalosti zůstavitele (zemř. dne 6. 6. 2019) byli stěžovatelé při jednání dne 9. 9. 2020 notářkou vyrozuměni, že do společného jmění manželů zůstavitele a vedlejší účastnice nebude zařazen družstevní podíl, s odkazem na § 162 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Současně byli notářkou poučeni, že pokud se dědicové (tj. stěžovatelé a vedlejší účastnice) nedohodnou na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti, ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží; stěžovatelé se mohou domáhat prostřednictvím žaloby určení rozsahu společného jmění manželů. Dědické řízení bylo následně skončeno usnesením Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 9. 2020 č. j. 60 D 654/2019-51, s vyznačenou právní mocí ke dni 22. 10. 2020. Soud k spornému družstevnímu podílu v bytovém družstvu nepřihlížel, protože se stěžovatelé s pozůstalou manželkou neshodli na tom, zda byl členský vklad za předmětný družstevní podíl zaplacen z výlučných prostředků pozůstalé manželky. 3. Stěžovatelé se žalobou podanou dne 13. 10. 2020 u okresního soudu domáhali určení, že ke dni úmrtí zůstavitele, patřil do jeho společného jmění manželů s vedlejší účastnicí družstevní podíl v bytovém družstvu spojený s užíváním družstevního bytu. Okresní soud následně rozsudkem ze dne 10. 3. 2020 č. j. 6 C 255/2020-113, určil, že ke dni úmrtí zůstavitele, patřil družstevní podíl do společného jmění manželů zůstavitele a vedlejší účastnice a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud shledal naléhavý právní zájem stěžovatelů na určení, že věc je součástí pozůstalosti, neboť bez tohoto určení by bylo jejich právní postavení ohledně družstevního podílu nejisté. Soud po provedeném dokazování uzavřel, že vedlejší účastnice neunesla důkazní břemeno o tom, že by celá částka členského vkladu, hrazená vedlejší účastnicí za trvání manželství (v hotovosti dne 15. 1. 1999), pocházela z jejích výlučných prostředků (nebyl prokázán původ peněz). 4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2023 č. j. 37 Co 129/2022-141, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že okresní soud dovodil existenci naléhavého právního zájmu z potřeby určit existenci společného jmění manželů ohledně žalovaného podílu k datu úmrtí zůstavitele z důvodu možnosti jeho vypořádání v řízení o pozůstalosti. Jakkoliv šlo podle krajského soudu v zásadě o správný závěr, nemohlo jít přímo o vypořádání tohoto podílu, když podle § 737 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), přešel tento podíl přímo na vedlejší účastnici. Nicméně podle soudu bylo podstatné to, že dle odst. 2 téhož ustanovení má při vypořádání dědictví k tomuto být přihlédnuto, nejspíše pak v rámci konečného finančního vypořádání dědictví. Z obsahu dědického rozhodnutí ohledně zůstavitelova majetku však plyne, že se tak nestalo a je proto dán naléhavý právní zájem na žalovaném určení, neboť tak bude v dědickém řízení postaveno najisto, k čemu má být přihlédnuto. K tomu dále dodal, že "pokud vedlejší účastnice namítala, že měli stěžovatelé vyžadovat finanční vypořádání v samostatném řízení, nejde v dané věci o relevantní námitku, když nějaké řízení bude muset být vedeno tak jak tak, a je proto možností volby žalobců, aby šlo o pokračování dědického řízení." 5. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu tak, že se mění rozsudek okresního soudu a žaloba o určení, že ke dni úmrtí zůstavitele patřil do jeho společného jmění manželů s vedlejší účastnicí družstevní podíl, se zamítá (výrok I.). Dále uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Nejvyšší soud poukázal zejména na závěry svého rozsudku ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, uveřejněného pod číslem 84/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále uvedl, že žaloba byla stěžovateli podána sice předtím, než usnesení o schválení dohody pozůstalé manželky s dědici o vypořádání společného jmění manželů (i o schválení dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti) nabylo právní moci, ale o žalobě rozhodl okresní soud až téměř rok a půl poté, co bylo pozůstalostní řízení pravomocně skončeno. Napadený rozsudek o podané žalobě sice odstraňuje spornost aktiva (družstevního podílu), to však již není možné zohlednit v rámci řízení o pozůstalosti změnou usnesení o obvyklé ceně majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky. V úvahu nepřichází ani dodatečné projednání družstevního podílu (resp. práva na vyrovnání hodnoty podílu z vypořádání společného jmění manželů). Stěžovatelům proto podle soudu nesvědčí naléhavý právní zájem na určení, že družstevní podíl patřil ke dni smrti zůstavitele do společného jmění manželů. Jakmile je totiž o dědictví pravomocně rozhodnuto, žaloba o určení, že aktivum náleželo zůstaviteli (resp. do společného jmění manželů) ke dni jeho smrti, ztrácí nezbytný naléhavý právní zájem (na základě pozdějšího určení už nelze aktivum v dědickém řízení dodatečně projednat) a žalobce buď musí v probíhajícím sporném řízení určovací žalobu změnit (např. na plnění, nebo sice na určení, ale nikoliv práva zůstavitele, ale již samotného dědice), nebo bude jeho původně podaná určovací žaloba pro dodatečně nastalý nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta, neboť pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé spatřují porušení svých základních práv v postupu Nejvyššího soudu, který bez toho, aby jim umožnil na změnu právního názoru reagovat, postupoval podle § 243d odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, tedy změnil rozsudek krajského soudu a žalobu zamítl. Pokud by takový názor učinil již okresní soud či krajský soud, měl by povinnost na změnu svého právního názoru upozornit a dát stěžovatelům prostor pro patřičnou úpravu žalobního petitu. 7. V dalším textu ústavní stížnosti stěžovatelé argumentují tím, že judikatura, o niž Nejvyšší soud své závěry v napadeném rozsudku opírá, se začala vyvíjet až poté, co žalobu uplatnili u okresního soudu. Svůj naléhavý právní zájem specifikovali jako nutnost zachovat dědické podíly na sporné části majetku zůstavitele. V průběhu řízení před okresním ani krajským soudem nebylo stěžovatelům "naznačeno", že by jejich nárok nebyl po právu, resp. že by jim nesvědčil naléhavý právní zájem. Až teprve z napadeného rozsudku se stěžovatelé dozvěděli odlišný závěr, postavený na stávající (nové) judikatuře. Nejvyššímu soudu proto vytýkají, že namísto zrušení rozsudku krajského soudu (potažmo i okresního soudu) a vrácení věci k dalšímu řízení ve věci vydal sám konečné měnící rozhodnutí v jejich neprospěch bez toho, aby byli poučeni o změně právního názoru soudu. Postup Nejvyššího soudu označují jako formalistický, odpírající ochranu zejména jejich základnímu právu na soudní ochranu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelů 9. Soudce zpravodaj vyzval Nejvyšší soud a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 10. Nejvyšší soud v zaslaném vyjádření zejména nesouhlasí s tím, že stěžovatelům měl být dán prostor pro patřičnou změnu žalobního petitu. Poukazuje přitom na potřebu rozlišit mezi