IV.ÚS 770/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 770/15 ze dne 19. 11. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., t.č. Věznice P.O.BOX 50, Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem U Soudu 363/10, Liberec, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 7. 2013, č.j. 52 Tm 3/2012-1970, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 1 Tmo 16/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, č.j. 8 Tdo 1208/2014-59, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížnost proti výše uvedeným rozhodnutím byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 3. 2015. Ústavní stížnost však nesplňovala potřebné náležitosti. Stěžovatel především nebyl zastoupen advokátem a byl proto v tomto směru vyzván k odstranění vad ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě, která mu k jeho žádosti následně byla také prodloužena. Poté, co advokát stěžovatele doložil Ústavnímu soudu speciální plnou moc, musel být i on vyzván k doplnění ústavní stížnosti, k čemuž z jeho strany došlo až dne 20. 7. 2015. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 29. 7. 2013, č.j. 52 Tm 3/2012-1970, byl stěžovatel uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v délce trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Praze, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 1 Tmo 16/2013, rozhodl tak, že podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl odvolání stěžovatele a obžalovaných V. H., A. S. a mladistvého Pavla K. (jedná se o pseudonym). Dále zamítl odvolání státního zástupce směřující proti výrokům napadeného rozsudku ohledně stěžovatele a mladistvého Pavla K. Z podnětu odvolání státního zástupce vrchní soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 2 trestního řádu zrušil ohledně obžalovaného A. S. a mladistvého Dana B. (jedná se o pseudonym) z důvodu § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu v celém rozsahu a ohledně obžalovaného V. H. z důvodu § 258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu pak znovu rozhodl o vině a trestu obžalovaného A. S. a o trestu obžalovaného V. H. Ohledně mladistvého Dana B. věc vrátil podle § 259 odst. 1 trestního řádu krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením ze dne 26. 11. 2014, č.j. 8 Tdo 1208/2014-59, odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání stěžovatele, V. H., mladistvého Pavla K. a A. S. II. Napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo podle stěžovatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť soud prvého stupně provedl neúplné dokazování, nepřihlédl ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem, nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a nesprávně právně kvalifikoval jednání, jehož se stěžovatel dopustil. Stěžovatel souhlasí s tím, že zaútočil na jednoho poškozeného (M. K.), tak jak je uvedeno ve výroku rozsudku, avšak nesouhlasí s tím, že by útočil i na druhého poškozeného (L. H.). Je přesvědčen, že v tomto směru ho neusvědčoval ani jeden ze záběrů bezpečnostních kamer nebo obrazové dokumentace, ale soud prvého stupně přesto rozhodl o opaku, přičemž dle názoru stěžovatele ovšem neuvedl, na základě jakých důkazů k tomuto závěru dospěl. Podle stěžovatele je také nesporné, že popisovaná zranění sice mohl poškozenému M. K. způsobit on, zároveň stěžovatel ale upozorňuje na to, že poškozený byl napaden i ze strany dalších osob, tudíž není zřejmé, jaká zranění poškozenému přesně způsobil on a jaká zranění mu způsobili ostatní obvinění. Útok měl být proto dle názoru stěžovatele kvalifikován jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 trestního zákoníku. Dále stěžovatel brojí proti právnímu názoru odvolacího soudu, podle něhož všichni obvinění jednali ve spolupachatelství. Jednak se podle stěžovatele jednalo o závěr odvolacího soudu zcela nový a jednak jej považuje za nesprávný. Stěžovatel namítá, že na místo útoku přišel po jeho zahájení, aniž by byl informován o tom, že k němu došlo, přičemž se po otevření vstupních dveří ihned zapojil do probíhajícího konfliktu, aniž by měl přehled, co dělají další obvinění, tedy jakým způsobem a proti komu kdo útočí. Stěžovatel se proto domnívá, že se soudy měly zabývat vyvozováním odpovědnosti jednotlivých obviněných ve vztahu k tomu, jakým způsobem se podíleli na útoku a na zranění všech poškozených. III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). IV. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když pouze opakuje námitky již uplatněné v rámci odvolání a dovolání. Přestože na tyto námitky soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Snahou stěžovatele je především zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014). Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014). Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost tak byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Pro úplnost lze pak uvést, že v nedávné době byly Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuty také další ústavní stížnosti směřující proti totožným rozhodnutím obecných soudů, a to konkrétně ústavní stížnost stěžovatele A. S. (usnesení sp. zn. IV. ÚS 664/15 ze dne 15. 9. 2015) a stěžovatele V. H. (usnesení sp. zn. IV. ÚS 657/15 ze dne 20. 10. 2015), přičemž oba tito stěžovatelé byli napadenými rozhodnutími, stejně jako stěžovatel J. Ž, uznáni vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. V. Stěžovatel připouští, že útočil na poškozeného M. K., ale namítá, že není pravdou, že by útočil i n