IV.ÚS 770/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 770/20 ze dne 22. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Prokopa, CSc., MBA, zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Malé náměstí 124/15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019 č. j. 27 Cdo 3320/2018-332, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018 č. j. 5 Cmo 61/2018-296 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2017 č. j. 47 Cm 49/2015-260, ve znění usnesení ze dne 11. prosince 2017 č. j. 47 Cm 49/2015-282, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti RSJ Securities a. s., sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a že obecné soudy při svém rozhodování nezohlednily imperativ ochrany spotřebitele plynoucí z čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a postupovaly tak v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 4 a 10a Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se na vedlejší účastnici domáhal náhrady škody ve výši 56 188,40 eur s příslušenstvím (výrok I), která mu měla vzniknout porušením povinností vedlejší účastnice jako obchodnice s cennými papíry, které jí ukládá § 11a zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 2. 1. 2018 (dále jen "zákon č. 256/2004 Sb."), a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení 264 955,20 Kč (výrok II). Městský soud nedospěl k závěru, že by vedlejší účastnice, která (jako obhospodařovatelka) se stěžovatelem uzavřela dne 25. 1. 2010 smlouvu o obhospodařování portfolia, vůči němu porušila svou povinnost plynoucí ze zákona č. 256/2004 Sb. a dále z obchodního zákoníku a zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném k 25. 1. 2010. Podle uvedeného soudu ke znehodnocení stěžovatelovy investice do uzavřeného fondu kvalifikovaných investorů FITS RSJ PowerFunds došlo v důsledku vývoje na kapitálovém trhu, přičemž na existující riziko byl stěžovatel upozorněn. Tento rozsudek byl shora označeným usnesením městského soudu doplněn o další výrok III, dle něhož byl stěžovatel povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení částku 55 065 Kč. 3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 34 896,40 Kč. Vrchní soud se plně ztotožnil se závěry městského soudu, že tvrzení stěžovatele o porušení právní povinnosti a o existenci příčinné souvislosti mezi tím a vzniklou škodou nebylo v soudním řízení prokázáno, a uzavřel, že věc byla posouzena městským soudem nejen podle zákona, ale i - vzhledem ke zjištěným okolnostem - spravedlivě. 4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Konstatoval, že vrchní soud měl za prokázané, že k poskytnutí potřebných informací dovolateli ze strany žalované došlo a že předmětné obchody byly uzavřeny v souladu se sjednanou investiční strategií a nebyly pro dovolatele nevhodné. Dodal, že stěžovatel napadl právní posouzení projednávané věci, avšak jednak námitkami proti skutkovým zjištěním vrchního soudu, jež nejsou dle § 241a odst. 1 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem, a jednak námitkami směřujícími vůči hodnocení důkazů. Tento svůj závěr odůvodnil tím, že stěžovatel při formulaci právních otázek vyšel z odlišného skutkového stavu, než na kterém založil své rozhodnutí vrchní soud, přičemž namítal, že nebyla respektována zákonná pravidla hodnocení důkazů a že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s hodnocením důkazů, a zčásti že je toto hodnocení nepřezkoumatelné. Stěžovatel takto neuplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., a namítá-li nepřezkoumatelnost, nelze vyvodit, že by případné nedostatky odůvodnění mu bránily v uplatnění jeho práv. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice postupovala v rozporu se zásadou odborné péče, neboť jeho finanční prostředky investovala bez jakékoliv diverzifikace (a to do jediného uzavřeného podfondu s vysoce rizikovou strategií), přičemž nesplnila svou informační povinnost, jde-li o existující rizika, nesplnila test kvalifikovaného investora a zvolila investiční produkt nevhodný a nepřiměřený jeho investičnímu profilu. Obecné soudy se shodly v tom, že nebyl profesionálním zákazníkem ve smyslu § 2a a 2b zákona č. 256/2004 Sb., nedospěly však k závěru, že by vedlejší účastnice porušila svou povinnost postupovat při výkonu své činnosti s odbornou péčí (a ani povinnost jinou), s tím, že materiálně měl informace o rizikové povaze investice a podílel se na vypracování investiční strategie. 6. V návaznosti na výše uvedené stěžovatel upozorňuje, že smlouvu uzavíral jako spotřebitel, jemuž při investování na kapitálovém trhu náleží vysoká úroveň ochrany, přičemž jedním z jejích základních kamenů je přísná informační povinnost obchodníka s cennými papíry spojená s povinností poskytnout jen takové služby, které odpovídají potřebám a investičnímu profilu příjemce služby. Vrchnímu soudu vytýká, že při svých úvahách vybočil z mantinelů zákona č. 256/2004 Sb., když akcentoval význam sporné skutečnosti, že to byl on, kdo kontaktoval vedlejší účastnici s žádostí o uzavření smlouvy, ačkoliv to není relevantní, stejně tak není relevantní exkluzivita investice či dokonce osobnost Karla Janečka. 7. Dále tomuto soudu vytýká, že konstatuje skutková zjištění (týkající se okolností uzavření smlouvy), aniž by specifikoval důkazy, o které se opírá, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. K tomu uvádí, že z investičního dotazníku vyplývá, že nebyl srozuměn s možnou ztrátou celé investice, což vedlejší účastnici neospravedlňovalo investovat veškeré prostředky do jednoho podfondu. Samotný souhlas s investiční strategií není relevantní, neboť obchodník s cennými papíry není oprávněn provést investici pro zákazníka nevhodnou, resp. nepřiměřenou. Akcent vrchního soudu na svobodnou volbu popírá principy, na nichž je příslušná regulace založena, a v rozporu se smyslem a účelem ochrany zákazníka je i jeho konstrukce založená na tom, že stěžovatel materiálně věděl vše o investování. Znalosti zákazníka mají být ověřovány kvalifikovanou a formalizovanou formou investičního dotazníku a její nedodržení nelze takto nahradit. 8. Vrchní soud svými úvahami o (riziku) obchodování na kapitálových trzích eliminuje základ ochrany spotřebitele, neboť jejím účelem není neinformované spotřebitele z tohoto prostředí vytěsnit, nýbrž je informovat. Vrchním soudem zmíněná skutečnost, že stěžovatel byl kvalifikovaným investorem, jej ochrany poskytované právním řádem neprofesionálním investorům nezbavuje, a namístě není akcent vrchního soudu na prevenční povinnost - skutečnost, že mohl ovládat svůj účet a reagovat na nepříznivý vývoj, nezbavuje obchodníka s cennými papíry veškeré odpovědnosti. 9. Na základě toho stěžovatel soudům nižších stupňů vytýká, že se zabývaly okolnostmi, jež jsou irelevantní nebo dokonce v rozporu s principem ochrany spotřebitele, a naopak rozhodné aspekty (tj. vyplývající z právní regulace) ponechaly stranou. V soudním řízení mělo být podle stěžovatele zkoumáno, zda mu vedlejší účastnice poskytla všechny informace podstatné pro volbu investiční strategie a zda od něj zjistila všechny podstatné informace. V této souvislosti s poukazem na sdělení České národní banky (dále jen "ČNB") ze dne 18. 8. 2014 upozorňuje, že investiční dotazník nebyl vyplněn v souladu se zákonem č. 256/2004 Sb., resp. že podle ČNB obsahuje vnitřní rozpor, který měl být vedlejší účastnicí zhodnocen, a lze mít pochybnost, zda byla vedlejší účastnice oprávněna vycházet ze spolehlivosti od něho získané informace. Podle stěžovatele měla vedlejší účastnice zhodnotit vhodnost a přiměřenost investiční strategie s přihlédnutím k jeho charakteristikám, čemuž tak nebylo, nebo