IV.ÚS 770/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 770/23 ze dne 26. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2023 č. j. 67 To 19/2023-79 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. prosince 2022 sp. zn. 52 PP 39/2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením podle § 88 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za užití § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a contrario, zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a to v rozsahu 1 495 dnů, představující zbývající část trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. 51 T 2/2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2009 sp. zn. 7 To 66/2009 v trvání čtrnácti let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením obvodního soudu ze dne 18. 6. 2018 sp. zn. 52 PP 16/2018, a v rozsahu deseti měsíců, představující trest odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 9. 2019 sp. zn. 4 T 68/2019. Zamítnutí žádosti odůvodnil obvodní soud zjištěním, že stěžovatel kromě časové podmínky dosud ještě nesplnil další dvě podmínky, které je nutno pro užití institutu podmíněného propuštění kumulativně splnit, konkrétně tedy podmínku polepšení a podmínku prognózy vedení řádného života v budoucnu. 3. Následnou stížnost stěžovatele podanou podle § 141 a násl. trestního řádu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění městský soud připomněl, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody, který mu byl původně uložen za trestný čin vraždy, z jehož výkonu byl v minulosti podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby. K opětovnému nařízení výkonu zbytku trestu došlo dne 20. 11. 2019, neboť ve lhůtě podmíněného propuštění nevedl řádný život, naopak se dopustil další úmyslné trestné činnosti násilného charakteru, pro kterou byl pravomocně odsouzen. Dále stěžovatel vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen pro přečin nebezpečného vyhrožování, jehož se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění. V závěru odůvodnění městský soud shrnul, že při rozhodnutí musel přihlédnout k celkové osobnosti stěžovatele, včetně jeho dosavadního způsobu života, charakteru doposud páchané trestné činnosti, její závažnosti či četnosti odsouzení; ze všech těchto zkoumaných okolností přitom městskému soudu vyplynula vysoká míra rizika, že u stěžovatele dojde k opakování trestné činnosti, a to i s ohledem na jeho psychologický profil, který již v napadeném usnesení rozebíral obvodní soud. Za daných okolností tak ani podle městského soudu nelze prozatím očekávat, že by se u stěžovatele riziko opakování trestné činnosti snížilo nebo dokonce vymizelo, neboť stěžovatel se stále nezbavil škodlivých návyků a v budoucnu by mohl trestnou činnost opakovat. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť mu nebylo umožněno prokázat jeho polepšení a také skutečnost, že již je schopen žít řádným životem. Pro splnění těchto kritérií měly soudy nechat vypracovat odborný posudek z oboru psychiatrie, případně psychologie, aby byl zohledněn do značné míry jeho specifický životní osud, a to s ohledem na jeho zdravotní postižení. Soud rovněž nevyhověl ani stěžovatelovu návrhu, aby byl vyslechnut alespoň jeho bratr, který by zprostředkoval náhled rodiny na celou záležitost. 5. Obecné soudy si podle stěžovatele odporují, když na jedné straně nezpochybňují, že stěžovatel trpí ve výkonu trestu přetrvávajícími depresemi, aby na druhou stranu konstatovaly, že v zásadě bezproblémový výkon trestu je pouhou jeho adaptací na danou situaci, a nikoliv projevem polepšení. Uvedl-li stěžovatel během trestního řízení, že k napadení své druhé partnerky byl vyprovokován, pak takový závěr podle něj odpovídá i stanovisku MUDr. Kubeje, který konstatuje, že vedle dekompenzace poruchově strukturované osobnosti stěžovatele jednajícího pod vlivem silné zevní zátěže je nutno posoudit také duševní stav poškozené. Soudy dospěly k rozpornému stanovisku, že stěžovatel vykazuje sníženou frustrační toleranci, aby na druhou stranu tvrdily, že byl schopen se na prostředí výkonu trestu adaptovat, což by podle stěžovatele nebylo možné bez toho, aby zapojil své morálně-volní schopnosti. Obecné soudy rovněž podle stěžovatele pochybily v tom, že duševní stav stěžovatele hodnotily jen na základě své laické úvahy, což je nepřípustné. Stěžovatel rovněž upozorňuje na to, že soud těžko může odmítat odsouzeným navrhovaný důkaz, respektive provedení tohoto důkazu, mají-li být takovým důkazem prokázány skutečnosti důležité pro to, zda byly splněny podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu nespočívá smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel "automaticky" propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při rozhodování o podmíněném propuštění musejí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika recidivy [srov. usnesení ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 (U 7/37 SbNU 715]. Povinností obecných soudů je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro použití tohoto institutu a své úvahy odpovídajícím způsobem odůvodnily [např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 nebo např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)]. 9. Z hlediska ústavně