IV.ÚS 772/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 772/22 ze dne 19. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Koloucha, zastoupeného Mgr. Evženem Sedleckým, advokátem, sídlem J. Š. Baara 1625/11, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. ledna 2022 č. j. 8 As 222/2021-45, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. června 2021 č. j. 61 A 17/2021-65, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 18. února 2021 č. j. KUJCK 17499/2021 a rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 29. května 2020 č. j. SU/2758/2019-28, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Krajského úřadu Jihočeského kraje a Magistrátu města České Budějovice, jako účastníků řízení, a zájmového sdružení právnických osob Jihočeský vodárenský svaz, sídlem S. K. Neumanna 292/19, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Magistrát města České Budějovice (dále jen "magistrát") napadeným rozhodnutím omezil vlastnické právo ke konkretizovaným pozemkům stěžovatele zřízením služebnosti inženýrské sítě opravňující vedlejšího účastníka jako vyvlastnitele ke zřízení a provozování stavby "Obnova řadu surové vody Římov - Plav I. etapa Doudleby, Straňany" a určil náhradu za vyvlastnění ve výši 10 000 Kč. Současně stanovil, že vedlejší účastník je povinen zahájit uskutečňování účelu vyvlastnění do dvou let od právní moci rozhodnutí. 3. Odvolání stěžovatele zamítl Krajský úřad Jihočeského kraje (dále jen "krajský úřad") napadeným rozhodnutím a potvrdil rozhodnutí magistrátu. 4. Stěžovatelovu žalobu zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem. 5. Následně podanou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem po zjištění, že rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný. Dále uvedl, že podle judikatury správních soudů je možné zabývat se otázkou, zda je záměr možné uskutečnit na jiných pozemcích, pouze v územním řízení, kterým se daná stavba umísťuje. Ve vyvlastňovacím řízení je možné se touto otázkou zabývat pouze tehdy, je-li požadavek vlastníka na alternativní vedení trasy (stavby) dostatečně konkrétně zdůvodněn, resp. plyne-li existence dalších možných alternativ z předložené projektové dokumentace. V posuzované věci však stěžovatel neuplatnil námitky týkající se alternativní trasy ve vyvlastňovacím řízení dostatečně konkrétně a ani ve lhůtě stanovené v § 22 odst. 2 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Konkrétní námitku proti trase vodovodu totiž stěžovatel uplatnil až v odvolání a navíc šlo o reprodukci návrhu předloženého vedlejšímu účastníkovi před zahájením vyvlastňovacího řízení. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že ve vyvlastňovacím řízení před magistrátem dopisem ze dne 5. 6. 2019 vznesl námitku proti umístění předmětné stavby, avšak magistrát ji neshledal důvodnou s poukazem na to, že ji měl uplatňovat v řízení o umístění stavby. Stěžovatel je přesvědčen, že danou námitku vznesl včas, tj. ve smyslu § 22 odst. 2 zákona o vyvlastnění. Jak plyne z rozhodnutí magistrátu, ten se jí zabýval, byť nedostatečně. Krajský soud následně vůbec nehodnotil, kdy byla daná námitka vznesena, v jakém rozsahu a jakým způsobem. Pouze uvedl, že ve vyvlastňovacím řízení není prostor pro posouzení, zda existují alternativní varianty řešení stavebního záměru, čímž znemožnil Nejvyššímu správnímu soudu její hodnocení. Magistrát měl k dispozici spisový materiál k územnímu řízení, kde stěžovatel požadoval, aby vodovodní potrubí bylo vedeno jinou trasou, a to nad obcí nebo pod korytem řeky, a rovněž měl k dispozici i komunikaci mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, kde byla jiná varianta opět zmiňována. Vedlejší účastník v řízení o územním plánu k jiným variantám zpracoval studii. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedeno. 9. V posuzované věci se Nejvyšší správní soud zabýval výkladem § 3 odst. 1 a § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění, podle kterých vyvlastnění je přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Vyvlastnění není přípustné, je-li možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem (§ 3 odst. 1) a vyvlastnění lze provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem (§ 4 odst. 1). 10. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje podle kritérií, jimiž jsou ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů z oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu je Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této pravomoci je i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 4 Ústavy, srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V souladu se svojí judikaturou je Ústavní soud oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, byla-li by aplikace učiněná Nejvyšším správním soudem v konkrétním případě důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95) a ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159)]. 11. Nejvyšší správní soud se námitkou požadavku na alternativní vedení trasy (stavby) ve vyvlastňovacím řízení ve své judikatuře mnohokrát zabýval. V bodech 27 a 29 rozsudku ze dne ze dne 29. 8. 2017 č. j. 8 As 187/2016-51 uvedl, že "námitky proti umístění stavby mohli stěžovatelé uplatnit právě v územním řízení o umístění stavby plynovodu. Předmětem vyvlastňovacího řízení bylo pouze posouzení zákonných podmínek pro tento mimořádný postup (srov. § 3 a násl. zákona o vyvlastnění), nikoli změna umístění stavby. Námitka nepřiměřenosti vyvlastnění z důvodu, že je možné vést plynovod po jiné trase je proto ve vyvlastňovacím řízení nepřípustná. [...] S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a doplňuje, že předmětem rozhodování ve vyvlastňovacím řízení není a nemůže být ani otázka umístění stavby v území ani existence ochranného a bezpečnostního pásma, protože o těchto otázkách již bylo v územním rozhodnutí pravomocně rozhodnuto. Existence pravomocného územního rozhodnutí byla v daném případě podmínkou pro zahájení vyvlastňovacího řízení [§ 18 odst. 3 písm. b) zákona o vyvlastnění]. [...] Své námitky vztahující se k poloze umí