IV.ÚS 777/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 777/19 ze dne 4. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. nezletilého D. Š. a 2. D. H., zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 30 Cdo 34/2018-462, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017 č. j. 3 Co 160/2015-400 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. června 2015 č. j. 16 C 273/2010-358, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice Hradec Králové, sídlem Sokolská 581, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na "spravedlivý proces" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na spravedlivou náhradu škody podle čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, práva na nedotknutelnost osoby a soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, jakož i práva, aby nejlepší zájem dítěte byl předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se každý z nich domáhal na vedlejší účastnici zaplacení nemajetkové újmy (spojené s úmrtím jejich matky) v částce 1 000 000 Kč, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků ani Česká republika nemají právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice žádnou svou povinnost (a právo stěžovatelů na ochranu osobnosti) neporušila, neboť při léčbě jejich matky, která zemřela 29. 11. 2008 na následky rakovinového onemocnění (konkrétně Ewingova sarkomu), péči nezanedbala, a to ani tím, že její vyšetření magnetickou rezonancí (MRI) provedla až dne 8. 11. 2007, resp. že postupovala lege artis. K argumentu stěžovatelů, že nebylo provedeno laboratorní vyšetření zánětlivých markerů (např. CRP), krajsky soud konstatoval, že to nemohlo být v přímé souvislosti s neodhalením uvedeného onemocnění. 3. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedený soud ve shodě s krajským soudem uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno ani protiprávní jednání vedlejší účastnice, ani příčinná souvislost mezi jakýmkoliv jejím jednáním a onemocněním matky stěžovatelů. 4. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že námitka stěžovatelů, že se odvolací soud ve svém rozsudku nevyrovnal s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky, konkrétně neprovedení vyšetření zánětlivých markerů, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře tohoto (Nejvyššího) soudu. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že diagnostický postup vedlejší účastnice byl liknavý, nikoliv na úrovni současných poznatků lékařské vědy, čímž došlo ke snížení šance na včasné stanovení diagnózy a zahájení léčby Ewingova sarkomu u jejich matky. To snížilo její šanci na vyléčení, či alespoň dlouhodobé přežití. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na znalecké posudky znalce z odvětví neurologie MUDr. Jaroslava Střílka a znaleckého ústavu Lékařské fakulty v Plzni Univerzity Karlovy, jakož i na doporučený postup České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, dle nichž v případě déletrvajících bolestí zad je namístě provést laboratorní vyšetření zánětlivých markerů, psychiatrické vyšetření a zobrazovací vyšetření CT nebo MRI. Krajskému soudu pak vytýkají, že přes absenci výsledků laboratorního vyšetření zánětlivých markerů (především CRP), na jehož základě mohly být při nádorovém onemocnění zjištěny zvýšené hodnoty, k jejich tíži konstatoval, že neprovedení daného vyšetření nemohlo být v přímé příčinné souvislosti s dřívějším neodhalením zmíněného onemocnění. 6. Dále stěžovatelé poukazují na obsah odvolání, v němž namítali, že závěr krajského soudu odporuje provedeným důkazům i elementární logice (tedy kdyby dané vyšetření zjistilo abnormální výsledky, nebylo by to důvodem žádných dalších vyšetření, a k dřívějšímu odhalení nádoru by to přispět nemohlo), a zdůrazňují, že poukázali na § 6 odst. 2 ve spojení s § 3030 občanského zákoníku s tím, že je nutno vycházet z předpokladu, že výsledky těchto šetření by byly hrubě abnormální, a vedly by tak k dalším vyšetřením, která by pak vedla k dřívějšímu zjištění nádoru, a tedy i k dřívějšímu zahájení léčby s lepšími vyhlídkami pro jejich matku. Vrchnímu soudu vytýkají, že se daným rozporem nezabýval, k absenci vyšetření MRI argumentoval tak, že je ve druhém a třetím trimestru těhotenství kontraindikováno, ačkoliv ve znaleckém posudku uvedla, že takové vyšetření bylo skutečně relativně kontraindikováno ve druhém trimestru (od března 2007 do května 2007), ve třetím trimestru však nikoliv. Jde tedy o nové skutkové zjištění, které však nemá oporu v provedeném dokazování. Absenci vyšetření zánětlivých markerů pak vrchní soud interpretoval v jejich neprospěch, když uvedl, že to nepokládal za zásadní, neboť nelze dodatečně zjistit, zda by byly normální nebo ne, ač by tato skutečnost měla jít k tíži vedlejší účastnice. 7. Stěžovatelé dále citují z obsahu jimi podaného dovolání, konkrétně uvádějí dvě otázky, které Nejvyššímu soudu předestřeli (které se týkají vad odůvodnění rozhodnutí), s tím, že vrchní soud, ač jim dal za pravdu, že zvýšená hladina CRP je možná i při nádorovém onemocnění, se nevypořádal s jejich klíčovým argumentem, že pokud by vyšetření zánětlivých markerů bylo provedeno, a jejich hladina by byla zvýšená, vedlo by to pravděpodobně k dalším vyšetřením. Závěr vrchního soudu, dle něhož souvislost daného vyšetření se zjištěním Ewingova sarkomu nebyla prokázána, označili v dovolání za nelogický a také neodůvodněný, když z rozsudku nelze seznat, proč - pokud by výsledek tohoto opominutého laboratorního vyšetření mohl svědčit pro přítomnost nádorového onemocnění obecně - nemohl svědčit pro přítomnost jednoho z mnoha možných onemocnění, konkrétně pak výše uvedeného, resp. proč - pokud by abnormální výsledek vedl k provedení dalších vyšetření - by tato další vyšetření nemohla vést k dřívějšímu stanovení správné diagnózy. Nejvyššímu soudu pak vytýkají, že neuvedl, který ze tří důvodů odmítnutí dovolání předpokládaných § 243c odst. 1 o. s. ř. považoval za relevantní, z faktického hlediska z něho není patrno, kde bylo - jak uvedl Nejvyšší soud - "dostatečně vysvětleno", proč neprovedené vyšetření, ač mohlo iniciovat vyšetření další, k dřívějšímu zjištění Ewingova sarkomu přispět nemohlo. Závěrem stěžovatelé - v souvislosti s nutností aplikace čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte - poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1737/16 (N 124/86 SbNU 109). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnoc