IV.ÚS 778/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 778/06 ze dne 4. 4. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2007 ve věci ústavní stížnosti 1) PhDr. E. T., zastoupené JUDr. M. K. a 2) JUDr. M. K., bez právního zastoupení, proti průtahům v řízení před Nejvyšším soudem ČR, sp. zn. 32 Odo 782/2005, Vrchním soudem v Olomouci, sp. zn. 1 Cmo 178/2004, a Krajským soudem v Ostravě, sp. zn. 2 Cm 198/98, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2006 se PhDr. E. T. a JUDr. M. K. (dále též "stěžovatelky") domáhaly vydání nálezu, jehož petit formulovaly takto: "Právo stěžovatelek na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývajících z mezinárodní smlouvy bylo porušeno průtahy v řízení před obecnými soudy, a to v řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 198/98, v řízení vedeném před Vrchním soudem v Olomouci pod sp. zn. 1 Cmo 178/2004 a v řízení vedeném Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 32 Odo 782/2005. Stěžovatelkám se přiznává právo na náhradu řízení před Ústavním soudem České republiky ve výši, jak bude stanoveno ve výroku nálezu.". II. Řízení před obecnými soudy bylo zahájeno žalobou stěžovatelek podanou 6. 11. 1997; ta byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 9. 6. 2003 potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci z 30. 11. 2004. Stěžovatelky podaly dovolání. V průběhu dovolacího řízení Nejvyšší soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2005, čj. 22 K 28/2005-30, byl zamítnut návrh na prohlášení konkurzu na majetek žalované obchodní společnosti pro nedostatek jejího majetku a že žalovaná byla vymazána ke dni 30. září 2005 na návrh likvidátora bez předchozí likvidace z obchodního rejstříku. Dovolací soud pro ztrátu způsobilosti žalované mít práva a povinnosti, a tedy též způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení, postupem podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. dovolací řízení zastavil usnesením z 24. 8. 2006. III. V části I. ústavní stížnosti stěžovatelky zrekapitulovaly průběh a výsledky řízení před obecnými soudy a poukázaly na celou "řadu procesních chyb, kterých se v tomto řízení soudy dopustily". Uvedly, že se nemohou ztotožnit s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, protože nesprávně hodnotil jimi předložené důkazy a rozhodl jednostranně ve prospěch žalované. V části II. ústavní stížnosti stěžovatelky tvrdily porušení článku 90 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Závěrem uvedly, že délku řízení před Krajským soudem v Ostravě ve věci 2 Cm 198/98, jež trvalo od roku 1997 do roku 2003, za žádných okolností nelze považovat za přiměřenou. Rovněž i Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud nedodržely přiměřenou dobu. Stěžovatelky v ústavní stížnosti blíže nespecifikovaly, která období řízení považují za zbytečné průtahy přičitatelné obecným soudům. IV. Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud jednak v polemice stěžovatelek s právním posouzením jejich věci obecnými soudy a dále v tvrzení, že řízení před obecnými soudy probíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Předtím, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda je ústavní stížnost přípustná. V judikatuře Ústavního soudu jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, Sb.n.u. sv. 4, str. 243). V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Do první z nich lze zařadit případy, ve kterých se domáhal ústavně právní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Podstatou stížnostního žádání bylo zamezení časovým prodlevám a zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. V případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci porušovat, resp. pokračovat, v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele (srov. např. nález sp. zn. I.ÚS 313/97, Sb.n.u. sv. 9, str. 361 a další), případně přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 466/97, Sb.n.u. sv. 10, str. 251, sp. zn. II.ÚS 225/01, Sb.n.u. sv. 23, str. 35 a další), či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. např. nález sp. zn. I.ÚS 5/96, Sb.n.u. sv. 6, str. 335 a další). Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 355/97, Sb.n.u. sv. 9, str. 445, nález sp. zn. IV.ÚS 628/03, Sb.n.u. sv. 34, str. 301). V případě vyhovění návrhu na prohlášení průtahů v řízení (již skončeném) Ústavní soud zpočátku svoje autoritativní konstatování deklaroval v odůvodnění nálezu (nález sp. zn. IV.ÚS 628/03, Sb.n.u. sv. 34, str. 301), později tuto kognici zařadil do výroku nálezu (srov. nález sp. zn. I.ÚS 296/04, Sb.n.u. sv. 34, str. 121, sp. zn. IV.ÚS 392/05, sp. zn. II.ÚS 168/05, oba dostupné v elektronické verzi na www.judikatura.cz). Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Řečené jednoznačně vyplývá z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby