IV.ÚS 78/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 78/05 ze dne 17. 12. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2007 v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky COTERM, spol. s. r. o., se sídlem v Příbrami, Nádražní 134, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze, Botičská 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2004, č. j. 32 Odo 976/2003-122, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2003, č. j. 9 Cmo 489/2002-95, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002, č. j. 52 Cm 478/98-66, a o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2003, č. j. 9 Cmo 489/2002-95, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002, č. j. 52 Cm 478/98-66, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 14. 2. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud postupoval dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a odložil vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 6. 1. 2003, č. j. 9 Cmo 489/2002-95, a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 6. 2002, č. j. 52 Cm 478/98-66. Rozsudkem městského soudu ze dne 7. 6. 2002, č. j. 52 Cm 478/98-66, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit České konsolidační agentuře (dále jen "vedlejší účastnice") částku 4 196 071,64 Kč s příslušenstvím. Vrchní soud rozsudkem ze dne 6. 1. 2003, č. j. 9 Cmo 489/2002-95, rozhodnutí městského soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2004, č. j. 32 Odo 976/2003-122, zamítnuto. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy vydáním napadených rozhodnutí porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zprostředkovaně rovněž právo na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Prvotní pochybení obecných soudů spatřovala stěžovatelka v okolnosti, že tyto založily svá rozhodnutí na pouhé existenci "Smlouvy o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1. 1. 1992 na základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu Obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a doplňků a o narovnání vzájemných vztahů" ze dne 5. 4. 1995, aniž by dále zkoumaly existenci a právní stav pohledávky vedlejšího účastníka, vzniklé z titulu smluv o úvěru na trvale se obracející zásoby, jíž se předmětná smlouva týkala. Stěžovatelka měla dále za to, že obecné soudy nesprávně interpretovaly jednotlivá ustanovení smlouvy ze dne 5. 4. 1995, pominuly existenci kogentního ustanovení § 763 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník") a dospěly tak k závěrům, které byly nejen nesprávné po právní stránce, nýbrž se ve vztahu ke stěžovatelce jevily rovněž jako krajně nespravedlivé. Důvodem, pro nějž neměla být dle názoru stěžovatelky smlouva ze dne 5. 4. 1995 aplikována, byla, stručně řečeno, skutečnost, že stěžovatelka nikdy nebyla stranou závazkového právního vztahu, který byl touto smlouvou nahrazen, a že předmětnou smlouvu s Konsolidační bankou Praha, s. p. ú. uzavřela v domnění, že jí v souvislosti s poskytnutými úvěry vznikly určité povinnosti, ačkoliv tomu tak nebylo. Obecné soudy nepovažovaly tyto okolnosti za podstatné a již v tomto ohledu dle názoru stěžovatelky významně pochybily. Dalších závažných pochybení se pak obecné soudy dopustily při interpretaci textu smlouvy ze dne 5. 4. 1995, a to v několika ohledech. Obecné soudy především dovodily, že se účastníci předmětné smlouvy dohodli na zrušení dosavadního vztahu, podřízeného režimu zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "hospodářský zákoník), a na jeho nahrazení novými závazky, řídícími se ustanoveními obchodního zákoníku. Takový výklad smlouvy je dle přesvědčení stěžovatelky obcházením kogentního ustanovení § 763 odst. 1 obchodního zákoníku, dle nějž se právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti obchodního zákoníku, tj. zejména právní vztahy vzniklé dle hospodářského zákoníku, řídí dosavadními právními předpisy. Dohoda o zrušení právního vztahu, založeného dle hospodářského zákoníku a tímto předpisem se řídícího, a jeho nahrazení obchodněprávním závazkem, není s ohledem na citované ustanovení obchodního zákoníku možná; sám hospodářský zákoník institut narovnání neupravoval, umožňoval toliko dohodnout se na zániku hospodářského závazku (§ 125 odst. 1 hospodářského zákoníku). Bez ohledu na rozpor s ustanovením § 763 odst. 1 obchodního zákoníku bylo ujednání o podřízení závazku režimu obchodního zákoníku neplatné, neboť mezi účastníky smlouvy žádný právní vztah neexistoval. Z textu smlouvy jednoznačně vyplýval úmysl stran nahradit dosavadní právní vztahy novými, obecné soudy se proto měly zabývat otázkou, zda mezi stranami smlouvy vůbec nějaký právní vztah v době jejího uzavření existoval. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukazoval na ustanovení § 586 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), toto ustanovení však dle názoru stěžovatelky nelze aplikovat tehdy, jestliže strany dohody o narovnání výslovně odkazují na dosavadní právní vztah, jenž mají v úmyslu nahradit. Nelze souhlasit ani s tím, že strany podřídily nově vzniklý závazkový vztah režimu obchodního zákoníku, neboť ze znění předmětné smlouvy vyplývá, že režimu obchodního zákoníku měl být podřízen narovnávaný závazkový vztah, tzn. hospodářský závazkový vztah. Stěžovatelka se neztotožnila ani se závěry obecných soudů, že závazky vůči Konsolidační bance Praha, s.p.ú., platně uznala. Uznání závazku, obsažené ve smlouvě ze dne 5. 4. 1995, se dle jejího názoru netýkalo závazku z dohody o narovnání, ale závazků z hospodářských úvěrových smluv. Jinými slovy, nedošlo k uznání narovnaného závazkového právního vztahu, jak mylně dovodily obecné soudy, ale naopak narovnávaného právního vztahu, který však měl právě dohodou o narovnání zaniknout. Ve výše uvedených pochybeních při interpretaci textu smlouvy spatřovala stěžovatelka extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, mající za následek porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí obecných soudů byla nadto dle názoru stěžovatelky nespravedlivá, a to zejména s ohledem na okolnosti, které předcházely uzavření smlouvy ze dne 5. 4. 1995. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na řadu obdobných sporů, které byly vedeny Konsolidační bankou Praha, s. p. ú., resp. následně vedlejší účastnicí, z nichž vyplývá, že vedlejší účastnice se snažila dosáhnout zaplacení svých pohledávek od subjektů, které nebyly příjemci finančních prostředků z poskytnutých úvěrů. Prostředky byly poskytnuty právním předchůdcům těchto subjektů, aniž by ony samy měly z těchto prostředků konkrétní prospěch. Zvláště zjevná je tato skutečnost v případě stěžovatelky, kdy část závazků státního podniku Rudné doly Příbram byla v rámci privatizace převedena nikoliv na stěžovatelku, ale na fyzické osoby, které následně privatizovaný majetek vložily jako svůj vklad do základního jmění (kapitálu) stěžovatelky. Nedošlo však k vkladu celého privatizovaného majetku včetně závazků, ale pouze privatizovaných nemovitostí. V této souvislosti považuje stěžovatelka za nespravedlivé, má-li platit dluh, který jí fakticky nepřinesl žádný prospěch. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2004, č. j. 32 Odo 976/2003-122, rozsudek vrchního soudu ze dne 6. 1. 2003, č. j. 9 Cmo 489/2002-95, a rozsudek městského soudu ze dne 7. 6. 2002, č. j. 52 Cm 478/98-66, zrušil. II. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis městského soudu, sp. zn. 52 Cm 478/98. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že právní závěry napadeného rozsudku, které vyznívají v neprospěch stěžovatele, jsou založeny na velmi podrobné argumentaci