IV.ÚS 780/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 780/14 ze dne 18. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele T. H., právně zastoupeného advokátkou Mgr. Irenou Křivánkovou, Zámecké náměstí 42, Frýdek-Místek, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 0P 25/2011 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2013 sp. zn. 56 Co 64/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 28. 2. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Výrokem I. rozsudku soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 0P 25/2011 bylo rozhodnuto tak, že návrh otce na změnu výchovy nezletilých dětí T. a K. a úpravu výživného se zamítá. Výrokem II. téhož rozsudku bylo rozhodnuto tak, že návrh matky o neshodu při výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilé T. a K. se zamítá. Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 15. 11. 2013 sp. zn. 56 Co 64/2013 výrok I. okresního soudu potvrdil a výrok II. změnil tak, že udělil matce S. H. souhlas k tomu, aby nezletilé děti, svěřené do její výchovy, s ní trvale žily na území Švédského království. Stěžovatel má za to, že výše uvedenými rozsudky obecných soudů bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 4 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozsudkem soudu ze dne 30. 3. 2010 byla schválena dohoda rodičů nezletilé K. a T., že se svěřují do výchovy matce a otec se zavázal platit na jejich výživu částku 2.000,- Kč měsíčně pro každou z nich. Následně bylo manželství rodičů rozvedeno. Téhož roku, tj. v roce 2010 odletěla matka s dětmi do Švédska s tím, že zde budou studovat po dobu jednoho školního roku. V květnu 2011 matka sdělila otci, že hodlá zůstat s dětmi ve Švédsku trvale. Za výše nastíněných okolností podal otec návrh na předběžné opatření, kterým se domáhal svěření nezletilých dětí do jeho péče a zákazu jejich vycestování mimo území ČR. Děti byly podle něj zadržovány ve Švédsku nelegálně. Návrh otce byl usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 0P 25/11 zamítnut a Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 56 Co 335/2012 toto rozhodnutí potvrdil. Následně podanému návrhu matky na vydání předběžného opatření, na jehož základě by se mohla i nadále s dětmi zdržovat ve Švédsku Okresní soud ve Frýdku-Místku ze dne 5. 3. 2012 sp. zn. 0P 25/2011 vyhověl a Krajský soud v Ostravě je svým usnesením ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 56 Co 535/2012 potvrdil. Dvorní soud ve Stockholmu dne 6. 2. 2012 rozhodl k návrhu otce tak, že se děti mají vrátit do České republiky, a to proto, že bylo jednoznačně prokázáno, že matka jednala v rozporu s dohodou rodičů, děti ponechala ve Švédsku a děti zde nedovoleně zadržuje. Toto rozhodnutí bylo k odvolání matky zrušeno Nejvyšším soudem ve Švédsku dne 27. 4. 2012. Byť švédský Nejvyšší soud souhlasil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, vyšel ve své právní argumentaci z toho, že český soud vydal ve věci předběžné opatření, kterým umožnil matce setrvat s dětmi na území Švédska. Z uvedeného pak stěžovatel vyvozuje, že české soudy protiprávní jednání matky zpětně "legalizovaly". Matka si vyžádala souhlas soudu, který nedostala od otce až osm měsíců poté, co byla Úřadem mezinárodně právní ochrany dětí upozorněna na nelegálnost svého počínání. Obecné soudy svým předběžným opatřením porušily zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, jakož i právo na rovnost a rovné zacházení. České soudy zabránily otci v péči o děti a prohloubily tak nedovolený stav, kdy podle Haagské úmluvy mají být děti navráceny co nejdříve do jejich obvyklého bydliště, aby bylo zabráněno jejich manipulaci jedním z rodičů. V zahraničí jsou děti výhradně pod vlivem matky, což se promítlo i v tom, že po době delší jednoho roku tyto před soudem vypovídají tak, že chtějí být v péči matky, ač si původně přály žít v ČR. Důkazy k těmto tvrzením otec obecným soudům navrhoval, ale tyto nebyly provedeny a nebylo ani objasněno, proč nebylo těmto důkazním návrhům vyhověno. Stěžovatel zásadně nesouhlasí se závěrem obecných soudů, podle nichž od poslední úpravy o výchově nedošlo ke změně poměrů účastníků - tento závěr považuje za rozporný s principy spravedlnosti. V době, kdy děti pobývaly v ČR, navštěvovaly školské zařízení v P. a otec se podílel na jejich výchově, byl s nimi často v kontaktu. Nyní žije matka s dětmi ve Švédsku a otec je vidí velmi sporadicky. Z toho důvodu se otec domnívá, že od doby posledního rozhodování ve věci nutně a objektivně došlo k zásadní změně poměrů, když se matka s dětmi přestěhovala do ciziny, kde žije trvale proti vůli otce. Matka svým jednáním nedbala na zachování stability výchovného prostředí nezletilých dětí a došlo k výraznému omezení styku otce s dětmi oproti stavu v době posledního rozhodování ve věci. V roce 2010 měl otec styk s dětmi každý týden, zatímco v době rozhodování soudu v roce 2012 a 2013 to bylo již jen dvakrát za rok, což je nepochybně výrazná změna poměrů. Postupem soudů došlo rovněž k výraznému omezení rodičovské odpovědnosti otce, který má velmi omezenou možnost, podílet se na výchově dětí z důvodu velké vzdálenosti. Otec si nedovede představit, co by ještě jiného mělo být považováno za změnu poměrů, než je zcela zásadní omezení druhého rodiče v rodičovské odpovědnosti. Otec poukazuje na to, že odvolací soud sice nechal zpracovat znalecký posudek z oboru dětské psychologie, ale již znalce k námitkám stěžovatele nevyslechl. Dále stěžovatel poukazuje na to, že předběžné opatření vydané z podnětu matky předjímalo konečné rozhodnutí ve věci, mateřským jazykem dětí je čeština, děti nemají ve Švédsku kromě matky, žádného příbuzného, sociální a rodinné vazby dítěte jsou silně narušovány. Děti jsou podle otce ve Švédsku zadržovány protiprávně, což je v rozporu s čl. 3 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Navíc čl. 9 a 11 úmluvy o právech dítěte ukládá smluvním státům zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli a měly by činit opatření k potírání nezákonného přemísťování dětí do zahraničí. III. Odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že otec opomíjí svůj souhlas s vycestováním nezletilých do Švédska, a to na dobu minimálně jednoho roku. V soudním řízení nebylo prokázáno manipulativní jednání ze strany matky. Žádat předvídatelnost soudního rozhodnutí v případě předběžného opatření dost dobře nelze, neboť se jedná o zvláštní způsob rozhodování, podloženého nikoli zjištěným skutkovým stavem, ale vydaného za podmínek stanovených procesními předpisy, podle nichž postačí osvědčení skutečností rozhodujících pro úpravu vztahů předběžným opatřením. K námitce "změny poměrů" krajský soud odkázal na své rozhodnutí, v němž uvedl, že od doby, kdy o úpravě práv a povinností k nezletilým dětem bylo naposledy rozhodováno, nedošlo k takové změně poměrů, která by musela mít za následek i změnu původního rozhodnutí o výchově. Při rozhodování o úpravě rodičovské zodpovědnosti v roce 2010 oba rodiče shodně prohlásili, že na úpravě styku jsou schopni se domluvit. Do doby rozhodování odvolacího soudu otec nevyvolal řízení o úpravě styku s nezletilými dětmi. I když v roce 2011 podal návrh na změnu výchovného prostředí dětí, nic mu nebránilo zahájit i řízení o úpravě styku v širším rozsahu, než se fakticky děje. Současný nezájem o styk s dětmi na území Švédska by neměl odůvodňovat tím, že na cestu nemá finanční prostředky (měsíční příjem stěžovatele činí cca 39.000,- Kč). Odvolací soud neprovedl otcem požadovaný výslech znalce, neboť charakter otázek položených otcem znalci nasvědčoval o jeho silně osobně vnímaném výsledku znaleckého dokazování. Navíc skutečnosti potřebné pro posouzení věci již z posudku či z jiných důkazů bez jejich doplnění požadovaného otcem se jevily jako dostačující. Znalecké zkoumání bylo provedeno ve dne 6. 7. a 20. 7. 2013, přičemž otec měl děti ve své péči od 20. 6. do 29. 7. 2013. Vyjadřování dětí u znalce prostřednictvím znalcem uváděných metod podle názoru odvolacího soudu nemohlo být bezprostředně ovlivňováno matkou. Matka nezletilých děti ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatovala, že samotné neztotožnění se stěžovatele se závěry obecných soudů, nezaklád