IV.ÚS 781/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 781/24 ze dne 26. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Pánského, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2024 č. j. 21 Cdo 2681/2023-236 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2023 č. j. 49 Co 79/2022-198, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se u Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") domáhal určení neplatnosti výpovědí z pracovního poměru ze dne 30. 6. 2020 a ze dne 15. 7. 2020, které obdržel od vedlejší účastnice. Neplatnost v pořadí první výpovědi stěžovatel spatřoval v tom, že k ní vedlejší účastnice přistoupila, aniž by předem požádala o souhlas odborovou organizaci, jejímž byl stěžovatel předsedou, a dále ve skutečnosti, že mu výpověď nebyla doručena do vlastních rukou. Stěžovatel rozporoval i svou nadbytečnost jako zaměstnance a existenci spravedlivých důvodů na straně vedlejší účastnice, pro které u ní nadále nemohl být zaměstnáván. Okresní soud uzavřel, že ačkoliv odborová organizace nepředala vedlejší účastnici spolu s oznámením o svém vzniku text stanov, nejde o podmínku, bez níž by u zaměstnavatelky nemohla působit. I přes nesouhlas odborové organizace s výpovědí však považoval výpověď ze dne 30. 6. 2020 za platné právní jednání, neboť byl naplněn platný důvod výpovědi a po vedlejší účastnici nebylo možné spravedlivě požadovat další zaměstnávání stěžovatele. V pořadí druhá výpověď stěžovateli nebyla doručena, a z toho důvodu nešlo o neplatné právní jednání, ale jednání zdánlivé. Žalobu stěžovatele tak okresní soud rozsudkem ze dne 12. 4. 2023 č. j. 49 Co 79/2020-198 zamítl. 3. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu o nadbytečnosti stěžovatele. Dovodil však, že vedlejší účastnice neměla povinnost žádat odborovou organizaci, jejímž byl stěžovatel předsedou, o předchozí souhlas s rozvázáním pracovního poměru. Odborová organizace působí u zaměstnavatele a má právo jednat v pracovněprávních vztazích, včetně kolektivního vyjednávání, jen tehdy, splňuje-li její činnost zákonem stanovené minimální podmínky. Jde o požadavek spočívající v zakotvení práva jednat v jejích stanovách a požadavek na minimální počet 3 členů odborové organizace, kteří musí být u zaměstnavatele v pracovním poměru. Zaměstnavatel může plnit povinnosti vůči odborové organizaci stanovené mu zákonem jen tehdy, má-li vědomost o tom, že u něj odborová organizace (splňující podmínky podle § 286 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) působí. Smyslem a účelem právní úpravy postavení odborové organizace v pracovněprávních vztazích přitom není, aby zaměstnavatel po tom, zda u něj taková odborová organizace působí, "pátral" a skutečnosti o jejím působení investigativně zjišťoval. Odborová organizace k oznámení o svém vzniku nepřiložila text stanov. Nevzniklo jí tak oprávnění u vedlejší účastnice působit. Výpověď ze dne 30. 6. 2020 byla platným právním jednáním. Krajský soud se ztotožnil i se závěrem okresního soudu ohledně zdánlivosti výpovědi ze dne 15. 7. 2020. 4. Nejvyšší soud dovolání žalobce napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, odmítl. Napadený rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Stěžovatel namítal, že ke skončení pracovního poměru mělo dojít "až v době, kdy ještě nebyla účinnost organizačního opatření, o něž se tato výpověď opírá", a že rozsudek je tak v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 790/2013. Nejvyšší soud odkázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž, má-li být příčinou výpovědi nadbytečnost zaměstnance, musí zaměstnavatel dát výpověď v takovém okamžiku, aby pracovní poměr skončil na základě této výpovědi nejdříve v pracovním dni předcházejícím dni, v němž nastává účinnost přijatých organizačních změn. V posuzované věci byla tato podmínka splněna. 5. Přípustnost nezaložila ani námitka, že závěr krajského soudu "týkající se skutečnosti, že u žalované odborové organizace, které měl být žalobce předsedou, resp. odborovým funkcionářem, nepůsobila", "vyvstal z procesního pochybení na straně odvolacího soudu", neboť "je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem I. stupně, aniž by je odvolací soud sám provedl a zajistil si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazů." Nejvyšší soud připomněl, že k tzv. jiné vadě řízení může přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Námitka navíc není opodstatněná, neboť krajský soud vyšel ze stejného skutkového závěru jako soud okresní, pouze došel k odlišnému právnímu závěru. 6. I závěr krajského soudu o nedůvodnosti žaloby na neplatnost výpovědi ze dne 15. 7. 2020 je v souladu s ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, když nedostatek doručení nezpůsobuje neplatnost výpovědi, neboť taková výpověď vůbec "neexistuje". II. Argumentace stěžovatele 7. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud dostatečným způsobem nevypořádal s jeho dovoláním a posoudil jej zcela formalisticky. Stěžovatel i v dovolání odkázal ve vztahu k výpovědi ze dne 15. 7. 2020 na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 11. 10. 2021 sp. zn. 21 Cdo 2426/2000. Povinností Nejvyššího soudu se bylo s argumentací v dovolání vypořádat. Stejně tak otázka porušení procesních pravidel ohledně dokazování je způsobilá, aby byla přezkoumána. Podle stěžovatele bylo určující, aby si okresní a krajský soud učinily obrázek ohledně toho, proč stěžovatel obdržel dvě výpovědi, přičemž se u okresního soudu pod sp. zn. 13 C 187/2021 vede řízení o neplatnosti třetí výpovědi. Pravý důvod výpovědi byl konflikt stěžovatele s vedením školy, čímž se obecné soudy nezabývaly a nepřihlédly, zda posuzovaná věc nemá přesah do rovného zacházení se zaměstnanci, resp. zákazu diskriminace. Stěžovatel je jako zaměstnanec v poměru k vedlejší účastnici jako zaměstnavatelce vždy slabší stranou. Podle jeho názoru Nejvyšší soud nesprávně odmítl jeho dovolání pro vadu spočívající v nevymezení důvodu splnění předpokladů přípustnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 10. Výše uvedeného ústavněprávního rámce námitky stěžovatele nedosahují. Ačkoliv stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, již neuvádí, v čem konkrétně nedostatečnost odůvodnění shledává. Podle Nejvyššího soudu je dovolání nepřípustné z důvodu, že napadený rozsudek krajského soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí a není důvod, aby rozhodné právní otázky