IV.ÚS 784/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 784/07 ze dne 9. 1. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti JUDr. Evy Krásné, advokátky se sídlem v Praze 6, Terronská 56, jako správce konkurzní podstaty úpadce Vít Potraviny, a. s., zastoupené JUDr. Romanem Kozlem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 1, Žitná 47, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 841/2005, ze dne 14. prosince 2006, rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 54 Co 584/2004, ze dne 9. března 2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 38 C 121/2004-40, ze dne 12. srpna 2004, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásady vázanosti soudce zákonem, upravené v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, a práva stěžovatelky (resp. dlužníka Vít Potraviny, a. s.) vlastnit majetek, upraveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem, č. j. 38 C 121/2004-40, ze dne 12. srpna 2004, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala toho, aby vedlejšímu účastníku České spořitelně, a. s., byla uložena povinnost zaplatit do konkurzní podstaty úpadce Vít Potraviny, a. s., částku 109.974.913,46 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudkem, sp. zn. 54 Co 584/2004, ze dne 9. března 2005, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podané dovolání pak Nejvyšší soud ČR rozsudkem, sp. zn. 29 Odo 841/2005, ze dne 14. prosince 2006, zamítl, když předtím shledal dovolání přípustným, neboť konstatoval zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spočívající ve výkladu ustanovení § 501 odst. 2 obch. z. 3. Podle názoru stěžovatelky došlo v jejím případě k porušení úvěrové smlouvy ze dne 7. 11. 1997, kterou uzavřel úpadce Vít Potraviny, a. s., (dlužník) s vedlejším účastníkem Českou spořitelnou, a. s., (věřitelem), a to ze strany vedlejšího účastníka, neboť tento neposkytl úvěr dlužníkovi tak, že by peněžní prostředky převáděl na běžný, popřípadě jiný účet dlužníka. Vedlejší účastník nebyl podle názoru stěžovatelky oprávněn poskytovat plnění třetí osobě, v tomto případě fyzické osobě podnikateli B. F. - Vít Potraviny, byť byl v té době zároveň předsedou představenstva společnosti Vít Potraviny, a.s. Naproti tomu ze strany dlužníka Vít Potraviny, a. s., nedošlo k porušení povinnosti použít úvěr k účelu sjednanému v úvěrové smlouvě, protože sám vedlejší účastník stanoviskem k poskytnutí úvěru, zn. 420/53/97, ze dne 7.11.1997, vyslovil souhlas s tím, že úvěr ve výši 110.000.000,- Kč lze čerpat i na faktury vystavené dodavateli na třetí osobu - fyzickou osobu B. F. - Vít Potraviny. Vedlejší účastník v předmětné úvěrové smlouvě ze 7. 11. 1997 stanovil, že účelem úvěru je nákup zboží pro vánoční a velikonoční prodej a zároveň stanovil, že dlužníkovi poskytne tento úvěr výhradně k plnění závazků dlužníka v souvislosti s dohodnutým účelem. Věřitel (vedlejší účastník) podle § 501 odst. 2 obch. z. sice nemusí poskytnutí peněžních prostředků omezit na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s účelem, pro který byl úvěr poskytnut, avšak se zřetelem k ustanovení § 497 obch. z. nelze podle názoru stěžovatelky ustanovení § 501 odst. 2 obch. z. vykládat tak, že věřitel je oprávněn umožnit čerpání úvěru třetí osobě, která není účastníkem - dlužníkem ze smlouvy o úvěru. Nejvyšší soud ČR a předtím Městský soud v Praze tak při rozhodování o dovolání resp. o odvolání stěžovatelky věc posoudily v rozporu se základním ustanovením § 497 obch. z., přičemž tím, že z porušení uvedeného ustanovení obchodního zákoníku vedlejším účastníkem nedovodily jeho odpovědnost, resp. alespoň spoluodpovědnost za škodu způsobenou dlužníkovi, rozhodly nepředvídatelně a v extrémním rozporu se zákonem, v čemž stěžovatelka spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces. 4. Již v podaném dovolání stěžovatelka namítala postižení předmětného řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu stěžovatelka spatřuje v porušení zásady dvouinstančnosti řízení ze strany odvolacího soudu, neboť soud I. stupně žalobu zamítl z důvodu promlčení práva, avšak odvolací soud ji zamítl z jiného právního důvodu, a to pro neexistenci nároku na náhradu škody, aniž by stěžovatelku upozornil na změnu právního důvodu, pro který hodlá žalobu zamítnout a aniž by zopakoval důkazy provedené soudem I. stupně. Tímto postupem odvolací soud dle názoru stěžovatelky porušil zásadu dvouinstančnosti řízení a stěžovatelku zkrátil na jejím právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť stěžovatelka tak nemohla uplatnit v řízení před odvolacím soudem skutková tvrzení, důkazy a právní argumentaci, jimiž by reagovala na odlišný právní názor odvolacího soudu. 5. Stěžovatelka se neztotožňuje ani s právním závěrem Obvodního soudu pro Prahu 4, který zamítl její žalobu proti vedlejšímu účastníkovi z důvodu, že nárok stěžovatelky na náhradu škody je promlčen. Stěžovatelka má za to, že subjektivní promlčecí doba jí nemůže běžet od doby, kdy se o škodě dověděl úpadce. Stěžovatelka je osobou rozdílnou od úpadce, resp. od osob jednajících jménem úpadce, a podle jejího výpočtu běh subjektivní promlčecí doby nepřesáhl čtyři roky. Stěžovatelka má navíc za to, že vznesení námitky promlčení vedlejším účastníkem bylo v této konkrétní věci zneužitím práva, které neměl soud I. stupně akceptovat, aniž by provedl důkazy o běhu promlčecí doby. Soudy I. a II. stupně zamítly návrh stěžovatelky na provedení důkazů ohledně běhu promlčecí doby a znemožnily jí tak unést v tomto směru důkazní břemeno. Tímto postupem porušily ústavněprávní zásadu rovnosti účastníků občanského soudního řízení. Napadenými rozhodnutími obecné soudy dále porušily její právo resp. právo dlužníka Vít Potraviny, a. s., vlastnit majetek, neboť se o předmětnou částku nezvětšila konkurzní podstata dlužníka. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 38 C 121/2004, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4. 7. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření zcela odkazuje na závěry obsažené v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, na kterých nemá důvod nic měnit. Navíc stěžovatelka, jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti, konstruuje "nový" skutkový stav věci co do poskytnutí peněžních prostředků podle smlouvy nikoliv úpadci, nýbrž B. F. a následně dovozuje neústavnost právních závěrů dovolacího soudu. Argumentace stěžovatelky ohledně "námitky promlčení" je pak irelevantní, když na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Nejvyšší soud ČR proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě jako nedůvodná zamítnuta. 8. Městský soud v Praze ve svém vyjádření nejprve rekapituluje obsah stěžovatelčina odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a opakuje svoji argumentaci, kterou uvedl již v odůvodnění svého rozhodnutí o odvolání stěžovatelky. V tomto odůvodnění městský soud poukázal na konstantní judikaturu, podle níž není vyloučeno, aby žaloba byla zamítnuta bez zřetele k uplatněné námitce promlčení, je-li zjištění neexistence práva hospodárnější než zjišťování předpokladů pro posouzení důvodnosti námitky promlčení. Vzhledem k tomu, že soudu I. stupně všechny podstatné skutečnosti pro zjištění neexistence žalobkyní uplatněného práva provedenými důkazy prokázal, přičemž z hlediska vznesené námitky promlčení se rozhodnutí z tohoto důvodu jevilo hospodárnějším, neshledal odvolací soud důvod pro zrušení rozsudku a další dokazování ohledně běhu promlčecích lhůt. Věc pak posoudil z hlediska ustanovení § 497 a § 501 odst. 2 obch. z. a dospěl k závěru, že žalovaná se nedopustila žalobkyní tvrzeného protiprávního jednání, a proto je na místě žalobu z věcných důvodů zamítnout. Vzhledem k tomu, že výsledné rozhodnutí soudu I. stupně bylo stejné, tj. zamítnutí žaloby, odvolací soud rozsudek jako správný potvrdil. Odvolací soud má za to, že jeho rozhodnutím ke stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích základních práv nedošlo, a to s ohledem na výše uvedené předpoklady, z nichž odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze dne 9. 3. 2005, na jehož odůvodnění v podrobnostech odkazuje. S odkazem na obsah spisu vedeného u