IV.ÚS 784/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 784/08 ze dne 23. 10. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. Ing. V.V., advokáta, zastoupeného JUDr. Adélou Drdlovou, advokátkou, AK Ječná 15, 120 00 Praha 2, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007 č. j. 4 T 12/2003-6639 a Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2008 č. j. 12 To 116/2007-6719, spojené s návrhem na zrušení první části druhé věty ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu ve znění "je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká; tento nárok", takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení první části druhé věty ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu ve znění "je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká; tento nárok" se odmítají. Odůvodnění: I. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, jakož i citované první části věty druhé ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu, neboť má za to, že napadené zákonné ustanovení je rozporné s článkem 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že aplikací a výkladem tohoto ustanovení porušily obecné soudy základní lidská práva garantovaná v Listině, Ústavě a v Dodatkovém protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména rovnost v právech a tedy i rovnost před zákonem. II. Z přiložených fotokopií napadených usnesení a dalších listin zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2007 č. j. 4 T 12/2003-6639 zamítl stěžovatelův návrh na stanovení odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce v částce 964.322,45,- Kč. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že dle ustanovení § 151 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 41 odst. 5 trestního řádu začala dle názoru krajského soudu jednoroční prekluzivní lhůta k uplatnění těchto práv běžet stěžovateli od právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze, jehož vyhlášení se stěžovatel dne 24. 2. 2006 zúčastnil. Tohoto dne se stěžovatel dozvěděl, že jeho obhajovací povinnost skončila; stěžovatel podal návrh teprve dne 28. 5. 2007, tedy opožděně. Vrchní soud usnesením ze dne 8. 1. 2008 č. j. 12 To 116/2007-6719 stěžovatelovu stížnost zamítl. Konstatoval, že dikce zákona je striktní, a proto prodloužení prekluzivní lhůty o dva měsíce za účelem podání dovolání nemá oporu v zákoně; počátek běhu propadné lhůty nespojuje zákon ani s doručením rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl den 29. 5. 2006. III. Stěžovatel uvádí, že několik dalších týdnů, téměř celou dobu dvou měsíců, po doručení rozhodnutí odvolacího soudu byl dle předchozí domluvy s klientem v kontaktu a čekal, zda dostane pokyn k podání dovolání, aby splnil povinnost advokáta. Klient se nakonec rozhodl dovolání nepodávat, přičemž později stěžovatel zjistil, že jej podal, a to prostřednictvím jiné advokátky. Stěžovatel je názoru, že obhájce se nedozvídá, kdy jeho povinnost obhajovat skončila, ani při vyhlášení rozsudku, ani jeho doručením, nýbrž teprve podáním dovolání a skončením dovolacího řízení, resp. uplynutím lhůty k podání dovolání, pokud dovolání pro absenci výslovného příkazu klienta nebylo podáno. V této souvislosti poukazuje na stanovisko představenstva České advokátní komory, že právo advokáta podat dovolání dle ustanovení § 41 odst. 5 trestního řádu je v případě zájmu klienta jeho povinností; pokud by jej advokát chápal jinak, vystavil by se mj. kárnému řízení pro neplnění povinností advokáta. Nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 167/05 byl dokonale prolomen názor, že nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu je třeba uplatnit do jednoho roku od veřejného zasedání vrchního soudu ve věci samé. Po celou dobu trvání obhajoby a při zpracování rozsáhlého vyúčtování stěžovatel postupoval minimálně v legitimním očekávání, že za provedenou obhajobu bude při odchodu do důchodu po zásluze odměněn a budou mu nahrazeny i hotové výdaje. Pokud jde o návrh na zrušení příslušného ustanovení trestního řádu, má stěžovatel za to, že uplatňováním nedůvodně zkrácené lhůty se stát hodlá obohacovat na úkor obhájce. Porušení zásady rovnosti spatřuje stěžovatel v tom, že pro ostatní profese, jakož i pro advokáta v jiných kauzách, platí obecná tříletá promlčecí doba pro uplatnění nároku na odměnu. Zkrácení lhůty ve stěžovatelově případě nemá žádné opodstatnění; zásada rychlosti v trestním řízení by se tímto směrem projevovat neměla. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v celém rozsahu odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí a nepovažuje za potřebné se k uplatněným argumentům blíže vyjadřovat. Je přesvědčen, že nález Ústavního soudu, na který stěžovatel poukazuje, řeší jinou právní situaci, neboť v posuzované věci po právní moci odsuzujícího rozsudku v rámci dovolacího řízení stěžovatel již žádné úkony jako obhájce nečinil. Předseda senátu Krajského soudu v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že soud postupoval zcela v souladu s ustanovením § 12 odst. 10, § 41 odst. 5 a § 151 odst. 2 trestního řádu. Počátek běhu prekluzivní lhůty k uplatnění nároku je zjevný z ustanovení § 41 odst. 5 trestního řádu, tj. zmocnění obhájce zaniká skončením trestního stíhání, pokud nebylo při zvolení nebo ustanovení obhájce vymezeno jinak. Ustanovení obhájce zaniká již před případným podáním dovolání, což je logické s ohledem na skutečnost, že dovolání je coby opravný prostředek ryze fakultativní. V opačném případně by v praxi vyvstala nemožnost pregnantního určení počátku běhu posuzované prekluzivní lhůty v případě, kdy obviněný institutu dovolání nevyužije. Namítá-li stěžovatel, že stanovením jednoroční prekluzivní lhůty jsou obhájci kráceni na svých ústavně zaručených právech oproti jiným profesím, je třeba podotknout, že nepřípadně směšuje instituty prekluze a promlčení. Stěžovatel zaslal repliku k vyjádřením obou obecných soudů. Dle jeho mínění je vyjádření krajského soudu ve věci uplatnění nároku na úhradu nákladů obhajoby poplatné nerovnoprávnému postavení advokáta ustanoveného soudem. Krajský soud nepatřičně hovoří o dovolání jako o opravném prostředku fakultativním; i odvolání je fakultativní, resp. má-li být odvolání v případně pokynu klienta povinností advokáta, je tomu tak i v případě dovolání. Krajský soud s potěšením konzumuje svoji převahu nad advokátem, dobu jednoho roku považuje za dostatečně dlouhou, aby její nedodržení mohlo být sankcionováno zánikem nároku obhájce v situaci, kdy samotný soud žádná sankce nestíhá, přestože často zákonem stanovené lhůty nedodržuje, což stěžovatel dokládá příklady z vlastní advokátní praxe. V reakci na vyjádření vrchního soudu stěžovatel namítá, že jím citovaný nález Ústavního soudu IV. ÚS 167/05 neřeší nijak diametrálně odlišnou právní situaci. Stěžovatel v jednoroční prekluzivní lhůtě, ať je její počátek stanoven jakkoliv, spatřuje porušení ústavně zaručených práv. Konečně stěžovatel připomíná, že Česká advokátní komora má zájem účastnit se na řízení jako vedlejší účastník a podrobně se vyjádří ke všem písemnostem, které jí Ústavní soud poskytne, neboť má stavovský zájem na tom, aby její členové nebyli kráceni ve svých ústavně garantovaných právech. IV. Česká advokátní komora však stěžovatelem tvrzený zájem o vedlejší účastenství v řízení o ústavní stížnosti neprojevila, z čehož se samo sebou podává, že ani neprokázala právní zájem na výsledku řízení [srov. ustanovení § 76 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; prostor pro přiznání jejího vedlejšího účastenství nebyl proto Ústavnímu soudu, jenž je zákonem o Ústavním soudu vázán (srov. článek 88 odst. 2 Ústavy), otevřen. V. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ve věci, na niž stěžovatel poukazuje (srov. nález IV. ÚS 167/05, Sb.n.u., sv. 37, str. 277), stěžovatelka jakožto soudem ustanovená obhájkyně podala dovolání, odsouzeného v řízení před Nejvyšším soudem zastupovala, načež jí bylo doručeno rozhodnutí o dovolání. Ústavní soud v nálezu konstatoval, že stěžovatelka se mohla s ohledem na text ustanovení § 41 odst. 5 a § 151 odst. 2 trestního řádu důvodně domnívat, že její obhajovací povinnost