IV.ÚS 785/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 785/18 ze dne 9. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace JV areal s. r. o., sídlem Nádražní 92, Semily, zastoupené Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem, sídlem Jungmannova 351/2, Liberec II - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 23 Cdo 4328/2017-179 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. dubna 2017 č. j. 47 Co 48/2017-154, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., sídlem Přítkovská 1689, Teplice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 12. 2016 č. j. 90 C 78/2015-115 uložil stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy "žalovaná") zaplatit vedlejší účastnici (v řízení před obecnými soudy "žalobkyně") částku 63 210 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 5. 7. 2015 do zaplacení a nahradit jí k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 22 846 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice jako provozovatelka vodovodní a kanalizační sítě uzavřela se stěžovatelkou coby odběratelkou dne 6. 8. 2010 smlouvu o dodávce vody a odvádění odpadních vod dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vodovodech a kanalizacích"). Stěžovatelka nezaplatila vodné a stočné za období od 3. 6. 2014 do 1. 6. 2015, vyúčtované daňovým dokladem na částku 63 210 Kč se splatností 4. 7. 2015. Stěžovatelka totiž namítala, že srážková voda je z jejího areálu odváděna do řeky Olešky oddílnou kanalizací, tudíž vedlejší účastnici nárok na stočné ve smyslu § 1 odst. 4 písm. b) zákona o vodovodech a kanalizacích nevznikl. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že srážkové vody jsou z areálu stěžovatelky odváděny tak, že směřují do jednotné kanalizace - viz Plán rozvoje vodovodů a kanalizací Libereckého kraje z roku 2004, dopis Vodohospodářského sdružení Turnov ze dne 30. 5. 2014 o výsledku kouřové zkoušky a též grafický protokol o kamerové zkoušce předmětného potrubí. Skutečnost, že kanalizační stoka odvádějící vody od areálu stěžovatelky má charakter jednotné kanalizace, Vodohospodářské sdružení Turnov poté ještě výslovně potvrdilo ve zprávě ze dne 31. 10. 2016. Dalším důkazem o jednotném charakteru předmětné kanalizace byl výslech svědka Ing. Petra Pěničky (ředitel závodu Turnov). Současně v řízení nebyla prokázána domněnka stěžovatelky, že v okolí jejího areálu se nachází ještě jiná kanalizace - viz zpráva Obvodního stavebního úřadu Městského úřadu v Semilech a Městského úřadu Semily - odboru životního prostředí. Žaloba vedlejší účastnice proto byla důvodná, jelikož tato měla právo na vyfakturované vodné a stočné. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv zejména v tom, že okresní a krajský soud se dle jejího názoru uchýlily ke zcela formalistickému výkladu zákona o vodovodech a kanalizacích, aniž by přihlédly ke konkrétním skutkovým okolnostem daného případu a zhodnotily zákonná ustanovení optikou jejich smyslu a účelu, dobrých mravů a základních právních zásad. Výsledná rozhodnutí obecných soudů tedy byla možná formálně v souladu s ustanoveními zákona o vodovodech a kanalizacích, ale výsledný stav založil zřejmou nespravedlnost a stav odporující normám stojícím nad normami běžného práva. Tato porušení stěžovatelka namítala již v průběhu řízení před obecnými soudy, ovšem její námitky byly s odkazem na zákonnou úpravu označeny jako nedůvodné, popř. obecné soudy její námitky interpretovaly takovým způsobem, že mohly tyto námitky stěžovatelky odmítnout pro neunesení důkazního břemene. Přitom jejich argumentace ve své podstatě ovšem byla taková, že bez aplikace "nadzákonných" právních předpisů nebylo možné dospět - dle stěžovatelky - ke spravedlivému rozhodnutí. Stěžovatelka je tak přesvědčena, že není možné, aby existovaly právní předpisy, jejichž dodržováním by docházelo k založení zjevné nespravedlnosti ve prospěch jiného soukromého subjektu bez zjevného důvodu a takový stav odporuje pojetí právního státu založeného ústavním pořádkem. Stěžovatelka má za to, že není možné, aby vedlejší účastnice soustavně porušovala své zákonné povinnosti týkající se čištění odpadních vod vedených kanalizací přímo do vodoteče bez jejich čistění a požadovala po stěžovatelce, aby jí navíc hradila úplatu, jakoby fakticky takovou činnost činila. V takovém přístupu stěžovatelka spatřuje porušení zásady, že "nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti", ale zároveň i bezdůvodné obohacení ze strany vedlejší účastnice, která požaduje platbu za činnost, kterou nečiní, což jí způsobuje neoprávněné zisky. Zároveň stěžovatelka považuje takto určenou výši stočného i jednání vedlejší účastnice za rozpornou s dobrými mravy. Dle napadeného rozsudku krajského soudu tak bylo vedlejší účastnici umožněno, aby jí byla poskytována úplata v určité výši, přestože neposkytnula odpovídající protiplnění. Vedlejší účastnice dle výkladu zákonných ustanovení provedeného obecnými soudy musí být odměňována za službu, přestože ji fakticky neposkytuje, resp. poskytuje v jiném rozsahu. Napadeným rozsudkem tak bylo fakticky rozhodnuto, že vedlejší účastnice je oprávněna se bezdůvodně obohacovat, což dle názoru stěžovatelky odporuje základním právním zásadám. Skutečnost, že se obecné soudy uchýlily k pozitivistickému výkladu zákona a zcela odmítly přirozenoprávní stránku věci spočívající ve zjevné nespravedlnosti rozhodnutí, hraničí s porušením zásady denegatio iustitiae, tedy odepřením spravedlnosti. Na základě uvedeného se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad