IV.ÚS 786/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 786/15 ze dne 15. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Věrou Soldánovou, advokátkou se sídlem Orlí 14, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 485/2013-143 ze dne 13. 11. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroků II. a III. v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Brno-venkov rozhodl v opatrovnické věci tehdy ještě nezletilé A., nezletilé P. a nezletilé K. K. rozsudkem ze dne 7. 10. 2013, č. j. 0 P 165/2013-37, tak, že nezletilou A.svěřil pro dobu před rozvodem manželství rodičů a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do výchovy otce, nezletilé P. a K. svěřil pro dobu před rozvodem manželství rodičů a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do výchovy stěžovatelky, uložil jí přispívat na výživu nezletilé A. částkou 1.500,- Kč měsíčně a otci uložil přispívat na výživu nezletilé P. částkou 3.400,- Kč měsíčně a na výživu nezletilé K. částkou 2.000,- Kč měsíčně. Splatnost stanoveného výživného stanovil do každého patnáctého dne v kalendářním měsíci k rukám otce v případě nezletilé A. a k rukám matky v případě nezletilých P. a K., vše s účinností od 1. 9. 2013 "a od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů". Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek nalézacího soudu ve výroku III. v části, v níž bylo matce stanoveno výživné na dnes již zletilou A. v době od 1. 9. 2013 do 31. 10. 2014 na částku 1.500,- Kč měsíčně, dle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný potvrdil. Ohledně výživného pro A. od 1. 11. 2014 do budoucna rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vyživovací povinnost stěžovatelky k ní zrušil. Dále jej změnil i ve výroku vztahujícím se k vyživovací povinnosti otce, a sice tak, že je povinen přispívat na výživu nezletilé P. počínaje dnem 1. 9. 2013 částkou 5.000,- Kč měsíčně, zvýšenou ode dne 1. 11. 2014 "a od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů" na částku 6.500,- Kč měsíčně, a na výživu nezletilé K. počínaje dnem 1. 9. 2013 částkou 4.500,- Kč měsíčně, zvýšenou ode dne 1. 11. 2014 "a od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů" na částku 5.500,- Kč měsíčně s tím, že stanovené výživné je splatné do každého patnáctého dne v měsíci k rukám stěžovatelky. V návaznosti na to pak rozhodl o dlužném výživném otce, jakož i o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně jen proti výrokům pod body II. a III., brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že při posuzování výdělkových možností a schopností výživou povinného rodiče - otce jako podnikatele - se krajský soud dopustil flagrantního pochybení, když na straně jedné uvádí, že otec v daňovém přiznání za rok 2013 vykázal příjem 5.872.719,- Kč, výdaje 5.309.527,- Kč a pohledávky ve výši 1.620.416,- Kč a z peněžního deníku za tentýž rok zjistil "osobní spotřebu" otce v celkové výši 1.460.603,- Kč, avšak "volnou úvahou" dospěl k závěru, že příjem otce je kolem 40.000,- Kč měsíčně. V této části je napadený rozsudek odvolacího soudu dle stěžovatelky nepřezkoumatelný, resp. právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nachází se mj. v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěr soudu, že z peněžního deníku bylo zřejmé, že se nejednalo o příjmy, nýbrž o výdaje podnikatele, vypovídá o zcela nesprávné aplikaci zákonných kritérií. Stěžovatelka je přesvědčena, že vedle zisku z podnikání si otec nezletilých jako osobní spotřebu vyplácel částky v rozpětí od 124.000,- Kč do 194.000,- Kč. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí v požadovaném rozsahu zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že ve vztahu k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná. Ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jeho postupem a hodnocením skutkových okolností, zejména pokud jde o kalkulaci příjmů a výdajů otce nezletilých, resp. zjištění jeho čistého výdělku, dosahovaného z podnikání. Takové námitky však nejsou bez dalšího způsobilé zpochybnit ústavní konformitu stěžovaného rozsudku. Sluší se na tomto místě poznamenat, že řízení o ústavní stížnosti instančně ani jinak nenavazuje na civilní proces, který byl konkrétně v právní věci stěžovatelky završen rozporovaným rozhodnutím Krajského soudu v Brně. To znamená, že přezkumu správnosti soudy zjištěného a interpretovaného skutkového stavu se již před Ústavním soudem nelze úspěšně domáhat, protože jde o jejich výlučnou pravomoc, do které není oprávněn Ústavní soud ingerovat, ledaže zjistí při výkonu této pravomoci exces zakládající porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud tedy nemůže ve věci sám provádět dokazování a na jeho pozadí revidovat závěry obecných soudů, a proto v posuzované věci ani nemůže sám vyřešit otázku, zda částka 40.000,- Kč, představující relevantní měsíční příjmy druhého rodiče, vskutku odpovídá skutečnosti. K této konkrétní otázce (která tvořila ústřední bod již stěžovatelčina odvolání) bylo provedeno množství důkazů, dokonce včetně výslechu daňového poradce otce Ing. Jana Novotného. Přitom z rozhodnutí odvolacího soudu není patrný žádný exces, kterého by se dopustil v otázce zjišťování skutkového stavu a pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci jeho rozsudku. Odvolací soud předně poukázal na to, že úvahy stran čistého příjmu otce nezletilých však musely být korigovány tím, že daňové přiznání slouží pro účely daňové, stejně jako peněžní deník, kterým podnikatel prokazuje výsledky své činnosti rovněž jen pro daňové účely, a pouze z těchto samotných podkladů nelze učinit jednoznačný závěr o skutečných příjmech podnikatele. Z rozhodovací praxe, jakož i obecného povědomí, je dle krajského soudu známa snaha daňových poplatníků za tímto účelem minimalizovat příjmy a maximalizovat výdaje, tedy aby rozdíl příjmů a výdajů byl snížen na co nejmenší částku, a byla tak minimalizována i daňová zátěž. Přehlédnout pak v této spojitosti nebylo možno ani tvrzení odvolacího soudu, že samotný peněžní deník, jakož