IV.ÚS 786/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 786/22 ze dne 12. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bořivoje Pauka, zastoupeného Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem, sídlem Veselá 169/24, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2021 č. j. 26 Cdo 3231/2021-682, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti HASSO, spol. s r. o., sídlem Ve Svahu 482/5, Praha 4 - Podolí, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že jím bylo ohroženo i jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 5. 2018 č. j. 37 C 158/2004-436 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 1 376 402 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 6 179 962 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 26. 5. 2021 č. j. 19 Co 168/2019-658 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 605 350 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I), ve zbývajícím rozsahu výrok I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II), ve výroku II tento rozsudek potvrdil (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV) i odvolacího řízení (výrok V). 4. Výroky II a III rozsudku odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním (k jeho obsahu a hodnocení viz níže), které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, a to z důvodu, že neobsahovalo údaj o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 a 238a o. s. ř.), a nebyl v něm řádně vymezen dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., a pro tyto vady tak nešlo v dovolacím řízení pokračovat. Současně stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 44 092 Kč. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel tvrdí, že o přípustnosti dovolání rozhodoval Nejvyšší soud natolik "přísně formalisticky", že to představuje denegatio iustitiae. Důvody napadeného rozhodnutí jsou podle stěžovatele slovní ekvilibristikou, a poukaz Nejvyššího soudu na prejudikaturu k předpokladům přípustnosti dovolání vůbec nepostihuje jádro věci, natož její ústavněprávní rozměr. Odmítá, že by "dostatečně nevymezil otázku přípustnosti dovolání" a že by zaměňoval přípustnost dovolání za jeho důvody. 6. V návaznosti na to stěžovatel argumentuje tím, že z důvodů zakládajících přípustnost dovolání vybral "nedostatek prejudikatury" a opakovaně jej argumentoval v právní otázce formulované v bodě IV písm. B dovolání. Zde Nejvyššímu soudu předložil otázku, zda "[l]ze rozsah užívání nemovitosti spoluvlastníkem při absenci dohody o užívání a fyzickém neužívání druhým spoluvlastníkem vyjádřit jen finančně, podílem výnosu z celé nemovitosti, aniž by se přihlíželo k prostorovému stanovení rozsahu (nad)užívání? A dále aniž by se přihlíželo ke stavební a územní dispozici, ekonomické a obchodní atraktivitě, jakož i ke znaleckému ocenění poměrem spoluvlastnickým zlomků pevně daného rozsahu nadužívání?" Tato otázka podle stěžovatele jednoznačně zakládá přípustnost dovolání, je otázkou právní a nesměřuje nijak ke (znovu)zjišťování skutkového stavu ani nepolemizuje s tím, jak v předchozím řízení byl zjištěn skutkový stav. 7. Jde-li o důvody dovolání, ty stěžovatel, jak dále uvádí, vykazoval jako nesprávné právní posouzení počátku běhu a délky promlčecí doby a zprostředkovaně povahy bezdůvodného obohacení získaného vedlejší účastnicí na jeho úkor. Tvrdil také, že bezdůvodné obohacení bylo získáno úmyslně, přičemž dodal argumenty o vědomosti vedlejší účastnice o udržování protiprávního stavu. To Nejvyšší soud chybně vyložil jako snahu přivést řízení k přezkoumání skutkových otázek. Podle stěžovatele lze tímto způsobem odmítnout v podstatě jakékoliv (jakkoliv formulované) dovolání. Takový postup se stěžovateli, poukazujícímu na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73) a ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), jeví jako "extrémně nespravedlivý", protože Nejvyšší soud hledá procesní důvody, aby se položenou otázkou nemusel zabývat, a to ještě za situace, kdy by výsledkem posouzení mohlo být významné doplnění judikatury. 8. Stěžovatel dále vyslovuje domněnku, že položená otázka nebyla dosud judikaturně řešena, přičemž odmítá, že by šlo o skutkové otázky, a dovolává se nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 3733/15 (N 186/87 SbNU 55) a povinnosti soudu posuzovat procesní úkon podle jeho obsahu. V této souvislosti tvrdí, že by Nejvyšší soud při dobré vůli mohl jeho myšlenkové pochody postihnout. V další části opakuje svou argumentaci s tím, že v tomto sporu i v jiných "spoluvlastnických" sporech nebylo rozhodnuto tak, jak by mělo z této argumentace plynout, což naznačuje možnost judikaturního odklonu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádné takové prostředky neměl k dispozici. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že Nejvyšší soud odmítl jím podané dovolání, přičemž tvrdí, že jeho obsah posoudil formalisticky, v důsledku čehož došlo k tzv. odmítnutí spravedlnosti. Těžiště ústavní stížnosti pak spočívá v polemice s tím, jak Nejvyšší soud vyložil a použil příslušná ustanovení občanského soudního řádu, tj. podústavní právo, v návaznosti na obsah podaného dovolání. Podle stěžovatele (dle všeho) mají být závěry Nejvyššího soudu zcela nepřiměřené, kolidující s jeho ústavně zaručeným základním právem na přístup k (dovolacímu) soudu. 12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že dovolacím důvodem může být jen nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. je povinností dovolatele v dovolání označit, jaké konkrétní právní posouzení pokládá za nesprávné, a vysvětlit, z jakého důvodu tomu tak má být, a to tak, aby se z dovolání (alespoň) podávala konkrétní právní otázka, kterou by měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení řešit (není-li tedy dovolatelem přímo formulována), přičemž tato otázka musí naplňovat některý ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání, tedy že u takto konkrétně vymezené právní otázky je dovolatel povinen uvést, v čem shledává přípustnost dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), tj. konkrétně který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. pokládá za splněný a proč tomu tak má být - to pak (v závislosti na tom kterém