IV.ÚS 788/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 788/14 ze dne 23. 3. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti SANATORIUM TOPAS s.r.o., IČ: 48950165, se sídlem Škvorec, Masarykovo náměstí 112, zastoupené JUDr. Zuzanou Greco, advokátkou se sídlem Praha 10, K Sokolovně 37/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 29 Cdo 2995/2013-445, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2013 č. j. 28 Co 221/2009, 28 Co 220/2009-412, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012 č. j. 29 Cdo 4512/2010-398, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ladislava Kliky, zastoupeného Mgr. Petrem Maříkem, advokátem se sídlem Plzeň, Kardinála Berana 967/8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh, aby byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. března 2014, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. V řízení vedeném před Okresním soudem Praha - východ (dále též "soud prvního stupně") pod sp. zn. 3 C 283/2003 se vedlejší účastník domáhal žalobou proti stěžovatelce zaplacení částky 13 320 403 Kč s příslušenstvím. Částka 2 148 184 Kč měla představovat nájemné za pronájem blíže specifikované nemovitosti za období měsíců březen až červen 2000, zatímco částka 11 172 219 Kč související smluvní pokutu. Povinnost k zaplacení těchto částek měla stěžovatelce vzniknout na základě smlouvy o nájmu ze dne 30. května 1996, uzavřené mezi právním předchůdcem vedlejšího účastníka, společností K S T AGRO s.r.o., jako pronajímatelkou, a stěžovatelkou jako nájemkyní. Výše nájemného a smluvní pokuty se pak řídily dodatkem č. 3 k této smlouvě, který obě strany uzavřely dne 15. února 1999 a podle něhož činila výše nájemného od 1. ledna 1999 částku 587 060 Kč měsíčně s DPH. Pro případ prodlení s jeho placením bylo zároveň sjednáno, že pronajímatel bude "účtovat penále ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení". Tím byla oproti předchozímu znění smlouvy změněna výše sjednaného "penále" o jeden řád výše. 3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 3. prosince 2009 č. j. 28 Co 220/2009, 28 Co 221/2009-370 byl částečně změněn zamítavý rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 22. ledna 2008 č. j. 3 C 283/2003-273, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 8. července 2008 č. j. 3 C 283/2003-286, tak, že se stěžovatelce ukládá povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na dlužném nájemném částku 1 910 002 Kč s příslušenstvím a jako smluvní pokutu částku 994 545,90 Kč. Ve zbytku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Z odůvodnění prvně uvedeného rozsudku se podává, že odvolací soud považoval nájemní smlouvu ze dne 30. května 1996, stejně jako její dodatky č. 1 a 2, za platnou. Neplatným naopak shledal její dodatek č. 3, který za stěžovatelku uzavřel její tehdejší jednatel - vedlejší účastník. Tou dobou byl totiž současně jednatelem společnosti K S T AGRO s.r.o. a byl zainteresován na jejím majetkovém prospěchu. Tím se měl dostat do střetu zájmů, kdy ve smyslu § 22 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, jenž vylučoval, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastupovaného, lze analogicky dovodit, že statutární orgán obchodní společnosti nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy této společnosti. Důsledkem tohoto stavu je tedy i neplatnost uvedeného dodatku. Dalším důvodem jeho neplatnosti pak měla být skutečnost, že společnost K S T AGRO s.r.o. neměla k 15. únoru 1999 postavení oprávněného držitele nemovitosti. 4. K dovolání vedlejšího účastníka byl rozsudek odvolacího soudu částečně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") ze dne 18. prosince 2012 č. j. 29 Cdo 4512/2010-398, a to i pokud jde o výrok, jímž byl ve zbytku potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud dospěl k závěru, že otázka platnosti dodatku č. 3 k nájemní smlouvě již byla pravomocně rozhodnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2002 č. j. 48 Cm 3/2000-29, pročež se ve vztahu k ní uplatní překážka věci rozsouzené podle § 159a odst. 5 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (nyní § 159a odst. 4 uvedeného zákona). Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba společnosti K S T AGRO s.r.o. o určení neplatnosti tohoto dodatku s tím, že tento dodatek není neplatný. Jak dále poznamenal dovolací soud, o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Co do totožnosti osob přitom není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují (ať už z důvodu universální nebo singulární sukcese) právní nástupci účastníků dříve zahájeného řízení. Protože v projednávané věci byla pohledávka společnosti K S T AGRO s.r.o. postoupena na vedlejšího účastníka, uvedený rozsudek je závazný jak pro něj, tak pro stěžovatelku. 5. V souladu s právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho kasačním rozsudku rozhodl odvolací soud ve věci rozsudkem ze dne 28. března 2013 č. j. 28 Co 220/2009, 28 Co 221/2009-412 tak, že stěžovatelka je povinna vedlejšímu účastníkovi zaplatit na dlužném nájemném částku 238 182 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 10 173 976,82 Kč. Ve zbytku zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (v části, kde doposud nenabyl právní moci) potvrdil. Odvolací soud zdůraznil, že se nemohl zabývat otázkou absolutní neplatnosti smluvní pokuty podle § 39 občanského zákoníku, jež by měla být důsledkem její nepřiměřenosti, resp. z ní vyplývajícího rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť v tomto směru byl vázán již zmíněným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2012 č. j. 48 Cm 3/2000-29. Dodatek č. 3 k nájemní smlouvě tedy považoval za platný. Pouze nad rámec ovšem dodal, že platnost smlouvy by i jinak posoudil se stejným výsledkem. V této souvislosti poukázal na to, že smluvní pokutou bylo zajištěno měsíční nájemné včetně DPH v poměrně vysoké částce a že její vznik byl vázán na nesplnění závazku platit pravidelně měsíčně nájemné z nebytových prostor, které žalované sloužily k podnikatelské činnosti, tj. ke generování zisku. Nájemní smlouva zároveň vylučovala z užívání nebytových prostor vedlejšího účastníka, resp. jeho právního předchůdce. Pokud jde o smluvní pokutu, její stanovení ve výši 0,5 % denně bylo důsledkem toho, že v původně sjednané výši 0,05% (podle dodatku č. 2 k nájemní smlouvě) se minula účinkem. Stěžovatelka totiž od roku 1997 nájemné každý měsíc řádně neplatila, což bylo v řízení doloženo i jejími uznávacími prohlášeními o dlužném nájemném za období předcházející rozhodné době. 6. Dovolání stěžovatelky proti posledně uvedenému rozsudku Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 29 Cdo 2995/2013-445, protože jej neshledal přípustným podle § 237 občanského soudního řádu. Jakkoliv stěžovatelce přisvědčil, že obecně nelze vyloučit závěr o částečné neplatnosti dodatku č. 3 k nájemní smlouvě v části upravující smluvní pokutu, v projednávané věci by tato otázka mohla být posuzována toliko tehdy, jestliže by jejímu přezkoumání nebránila překážka věci rozsouzené. Okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že nejde o totožnou věc, stěžovatelka ostatně ani netvrdila. Nehledě k výše uvedenému dovolací soud uzavřel, že odvolací soud se otázkou přiměřenosti výše smluvní pokuty zabýval, přičemž jeho závěry jsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka má za to, že závěry obecných soudů ohledně existence překážky věci rozsouzené v projednávané věci vykazují prvky přepjatého formalizmu. V této souvislosti upozorňuje, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2002 č. j. 48 Cm 3/2000-29 se zabýval právním vztahem mezi jinými subjekty, tedy společností K S T AGRO s.r.o. jako žalovanou stranou a stěžovatelkou jako žalující stranou. Platnost dodatku č. 3 k nájemní smlouvě v něm byla přitom posuzována jen z hlediska existence střetu zájmů za situace, kdy vedlejší účastník byl současně jedna