IV.ÚS 79/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 79/16 ze dne 23. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Litoměřice, právně zastoupené JUDr. Stanislavem Stunou, advokátem se sídlem v Praze 10, Počernická 3225/2c, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. prosince 2015 č. j. 11 To 454/2015-26, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala kasace shora uvedeného soudního rozhodnutí, kterým mělo podle jejího názoru dojít k porušení jejího ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle článku 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny. II. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (dále také "obviněná") je trestně stíhána pro zvlášť závažný zločin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2, odst. 5 písm. a) a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, neboť podle obvinění měla být zapojena do činnosti organizované skupiny, která byla zaměřena na podvodné lákání pojistného plnění z fiktivních úrazů. Uvedená trestná činnost měla spočívat v celkově 48 dílčích útocích, páchaných v rozmezí tří let, přičemž celkový škodní následek dosáhl téměř 10.000.000,- Kč. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. března 2015 sp. zn. 0 Nt 1642/2015 byla obviněná vzata do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Ke dni 10. června 2015 odpadl vazební důvod koluzní vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu. Dne 29. června 2015 podal obhájce obviněné žádost o její propuštění z vazby, přičemž navrhl nahradit vazbu instituty podle § 73 a §73a trestního řádu, a to zárukou důvěryhodné osoby, písemným slibem obviněné a peněžitou zárukou ve výši 1.000.000,- Kč. O peněžité záruce bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. října 2015 č. j. 11 To 372/2015-82 tak, že se nabídka peněžité záruky nepřijímá. Následně dne 18. listopadu 2015 rozhodl Okresní soud v Hradci Králové usnesením sp. zn. 0 Nt 1866/2015 tak, že podle § 72 odst. 1 trestního řádu ponechal obviněnou ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu. Zároveň rozhodl o tom, že podle § 71a trestního řádu se žádost obviněné o propuštění z vazby zamítá s tím, že podle § 73 odst. 1 písm. d) trestního řádu se obviněné neukládá žádné z předběžných opatření. O stížnosti, kterou podala obviněná proti usnesení okresního soudu, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. prosince 2015 č. j. 11 To 454/2015-26 tak, že stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) zamítl jako nedůvodnou. III. Stěžovatelka napadá rozhodnutí stížnostního soudu ústavní stížností, neboť se domnívá, že obecné soudy dostatečně nevyložily, z jakých konkrétních důkazů a skutečností při svém rozhodování vycházely a na jakých úvahách jejich rozhodnutí spočívají. Je podle ní nepřípustné, aby soudy pouze povšechně zdůvodnily nutnost trvání vazby tím, že je obava, že by stěžovatelka pokračovala v trestné činnosti, aniž by byly předloženy jakékoliv důkazy, z nichž by bylo možno uvedené závěry vyvodit. Argumentují-li obecné soudy tím, že stěžovatelka byla již v minulosti trestána, nevzaly v úvahu, že její odsouzení již bylo zahlazeno. Ani skutečnost, že na začátku roku 2015 podávala stěžovatelka vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu v rámci vyšetřování jiného trestného činu, by podle ní nemělo být důvodem, naplňujícím podmínky předstižné vazby. Podle stěžovatelky navíc není řádně podloženo ani důvodné podezření, že se dopustila stíhaného skutku, neboť sama nikdy neuzavřela jedinou pojistnou smlouvu a neznala se s žádným ze "spřízněných" lékařů. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy podle ní není v souladu se zásadami spravedlivého procesu a zakládá jeho nepřezkoumatelnost. IV. V souladu s § 42 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření dotčených soudů a spisy vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 0 Nt 2019/2015 a 0 Nt 1866/2015. Okresní soud v Hradci Králové i Krajský soud v Hradci Králové ve svých vyjádřeních zaslaných Ústavnímu soudu shodně navrhly, aby Ústavní soud návrh stěžovatelky odmítl, přičemž v podrobnostech odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, která považují za správná. Jelikož vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, které by stěžovatelce nebyly známy z předchozího řízení, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovatelce k eventuální replice. V. Ve světle předložených námitek Ústavní soud prostudoval obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Dle článku 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V souladu se zásadou minimalizace zásahu do činnosti státních orgánů Ústavní soud opakovaně konstatoval, že je třeba považovat jeho ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí, ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jestliže se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (viz např. nález ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06, usnesení ze dne 30. května 2013 sp. zn. III. ÚS 1549/13; všechna rozhodnutí dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04, nález ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180). Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud také zdůraznil, že posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. V tomto smyslu musejí obecné soudy zkoumat jednak existenci tzv. důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, jak je stanoveno v dovětku § 67 trestního řádu, a zároveň také naplnění jednoho či vícero vazebních důvodů uvedených pod písm. a), b) a c) citovaného ustanovení. Smyslem vazebního řízení přitom není provádět dokazování v rozsahu, v jakém se uskutečňuje v hlavním líčení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. usnesení ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07). V projednávaném případě stěžovatelka namítá, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily existenci vazebního důvodu předpokládaného ustanovením § 67 písm. c) trestního řádu (koluzní vazby) a řádně nevysvětlily, na základě jakých důkazů dovodily důvodné podezření, že stěžovatelka spáchala stíhaný trestný čin. Ústavní soud se s těmito námitkami neztotožnil. Přestože lze soudům obou stupňů vytknout, že odůvodnění jejich rozhodnutí jsou pouze stručná a v konkrétnostech odkazují na předchozí rozhodnutí obecných soudů, nepovažuje Ústavní soud tuto skutečnost za důvod k jejich kasaci. Obecné soudy se co do existence důvodného podezření i naplnění vazebního důvodu koluzní vazby ztotožnily s odůvodněním rozhod