IV.ÚS 79/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 79/23 ze dne 24. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené Mgr. Irenou Vočkovou, advokátkou, sídlem Bachmačské náměstí 310/2, Praha 6 - Dejvice, proti IV. a V. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2022 č. j. 17 Co 241/2022-393, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a R. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhala výživného na nerozvedenou manželku. Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 3. 2022 č. j. 70 C 350/2018-326 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce za vymezené období výživné ve výši 20 000 Kč měsíčně (I. výrok), zamítl stěžovatelčinu žalobu co do požadovaného výživného ve výši 5 000 Kč měsíčně za stejné období (II. výrok), rozhodl o dlužném výživném (III. výrok), o náhradě nákladů řízení (IV. výrok) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (V. výrok). V odůvodnění rozsudku podrobně zhodnotil zdroje všech příjmů stěžovatelky a vedlejšího účastníka, jejich vyživovací povinnosti k dětem, jakož i rozdílnou životní úroveň mezi Rakouskou republikou a Českou republikou. O nákladech řízení rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), konkrétně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. na základě kritéria úspěchu a neúspěchu ve věci, když podle něj úspěch stěžovatelky činí 80 % a úspěch vedlejšího účastníka činí 20 %, a proto stěžovatelce přiznal 60 % náhrady nákladů řízení, jejichž rozsah a výši blíže specifikoval. 3. K odvolání vedlejšího účastníka městský soud potvrdil I. výrok rozsudku obvodního soudu co do povinnosti vedlejšího účastníka platit stěžovatelce výživné za vymezené období ve výši 13 000 Kč měsíčně a změnil ho tak, že žaloba se zamítá co do povinnosti vedlejšího účastníka platit stěžovatelce výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně (I. výrok), rozhodl o dlužném výživném (II. výrok), změnil V. výrok rozsudku obvodního soudu a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit soudní poplatek (III. výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem (IV. výrok) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech odvolacího řízení částku 8 580 Kč (V. výrok). V odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že obvodní soud provedl podrobné dokazování, jím zjištěný skutkový stav se proto stal podkladem i pro rozhodnutí městského soudu, a že obvodní soud věc správně posoudil i po právní stránce. Nad rámec toho však městský soud nesouhlasil s rozdílem mezi příjmy a výdaji stěžovatelky, jak jej určil obvodní soud, neboť do výdajů stěžovatelky byly započítány náklady na bydlení jako samostatná položka, avšak tytéž náklady byly rovněž započítány jako výdaj na děti. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že je dán zákonný důvod pro přiznání výživného stěžovatelce jako nerozvedené manželce, nicméně s ohledem na rozdíl mezi jejími příjmy a výdaji rozhodl, že výživné by mělo činit 13 000 Kč měsíčně. V kontextu uvedené změny pak o náhradě nákladů řízení před obvodním soudem rozhodl podle kritéria úspěchu ve věci, že žádný z účastníků nemá právo na tuto náhradu, neboť jejich úspěch byl srovnatelný, a v odvolacím řízení byla stěžovatelka úspěšná co do 63 % požadované částky a neúspěšná co do 37 % jí požadované částky; proto jí městský soud za odvolací řízení přiznal 26 % náhrady nákladů řízení. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka zejména namítá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení městský soud neposoudil její věc dostatečně komplexně; neposoudil úspěch a neúspěch jako kritérium pro přiznání náhrady nákladů řízení ve vzájemných souvislostech. Její neúspěch byl ovlivněn tím, že vedlejší účastník neplnil svoji informační povinnost vůči ní zejména podle § 688 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dále stěžovatelka odkazuje na řízení, v němž bylo rozhodováno o vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka ke společným dětem, v němž se soud podle ní opět dopustil nesprávného zhodnocení majetkové situace vedlejšího účastníka, a proto o vyživovací povinnosti k dětem rozhodl rovněž nesprávně, a stěžovatelka tudíž uplatňovala výživné pro svoji osobu ve vyšší částce. Městský soud nepostupoval správně, protože pominul skutečnost, že v průběhu řízení před obvodním soudem požadovala zvýšené výživné, čímž se změnila tarifní hodnota pro výpočet náhrady nákladů řízení. Je proto přesvědčena, že zásadu úspěchu je třeba aplikovat nejen na případy, kdy v jedné věci proběhlo více nalézacích řízení, ale i na změny předmětu řízení v jedné instanci obdobně jak postupoval například Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5239/2017 nebo Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 2890/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). 5. Stěžovatelka rovněž namítá porušení svého práva vyjádřit se k prováděným důkazům, neboť městský soud na jednu stranu uvádí, že obvodní soud správně zjistil skutkový stav a že z něho lze vycházet i pro odvolací řízení, nicméně obvodním soudem prováděné důkazy hodnotil částečně jinak (ohledně rozdílu mezi příjmy a výdaji stěžovatelky), aniž by k tomu rozhodné důkazy zopakoval a dal možnost účastníkům řízení se k tomuto novému závěru vyjádřit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek obsahující výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. 8. Požadavek minimalizace zásahů se uplatní rovněž při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Touto problematikou se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně a připomíná, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky řádně vedeného procesu. Ústavní soud je v zásadě oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí, byť se opakovaně vyjádřil, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož nákladový spor pouze výjimečně dosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody [srov. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319) a další]. Ústavní soud je v řízeních o ústavních stížnostech týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. 9. Ústavní soud nadto (viz usnesení ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 2302/21) zastává zdrženlivý přístup k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinněprávních věcech, stanovení výše výživn