IV.ÚS 798/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 798/08 ze dne 5. 6. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2008 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, AK se sídlem Dlouhá 104, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2008 čj. 4 Tdo 1375/2007-952, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. července 2007 čj. 11 To 236/2007-906 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. dubna 2007 čj. 3 T 101/2006- 867, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 3. 2008 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení čl. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí: 1) rozsudku soudu prvého stupně, jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že společně s J. S. a D. K. po určitou dobu na základě předem dohodnutých podmínek a po dohodě s majiteli erotických klubů v Německu dopravili do Německa nejméně deset žen, které jim za to dávaly sjednanou část svého výdělku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, 2) usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání jako nedůvodné, a 3) usnesení dovolacího soudu odmítající podané dovolání pro zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatel vytkl obecným soudům porušení pravidel trestního procesu, neboť dle jeho názoru řádně neobjasnily skutkový stav věci a provedené důkazy nesprávně hodnotily, v důsledku čehož dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Popřel, že by se trestného činu kladeného mu za vinu dopustil, a ve vztahu ke skutkovým zjištěním namítl porušení zásady "in dubio pro reo" s ohledem na diametrální odlišnost mezi výpověďmi svědků z přípravného řízení na straně jedné a z hlavního líčení na straně druhé. Uvedl, že se obecné soudy přiklonily pouze k výpovědím, které svědčily v jeho neprospěch, aniž by pro tento postup existovaly přesvědčivé důvody. Napadená rozhodnutí označil za nepřezkoumatelná, nejasná a co do skutkových zjištění neúplná. Ve vztahu k právnímu hodnocení stěžovatel vytkl nesprávné vyhodnocení námitky promlčení trestního stíhání, absenci důkazu prokazujícího, že trestná činnost vykazovala prvky organizované skupiny, a nesprávné vyhodnocení materiální stránky jednání kladeného mu za vinu a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu. Za účelem ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 3 T 101/2006 a poskytl okresnímu soudu možnost, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. V podaném vyjádření nalézací soud plně odkázal na odůvodnění rozsudku; ježto vyjádření neobsahovalo žádné nové argumenty či tvrzení způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo stěžovateli zasíláno k případné replice. Dne 9. 4. 2008 bylo Ústavnímu soudu doručeno vlastnoručně sepsané podání stěžovatele, který zopakoval svoje výhrady vůči rozhodnutím obecných soudů v jeho trestní věci, a uvedl, že se jím připojuje k ústavní stížnosti podané jeho právním zástupcem. Z obsahu podání nevyplynulo nic, co by nasvědčovalo o rozšíření ústavně právní argumentace vznesené v ústavní stížnosti z března 2008 sepsané právním zástupcem stěžovatele, a proto je Ústavní soud nezaslal právnímu zástupci stěžovatele a nepožadoval jeho verifikaci. Průběh řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, netřeba s ohledem na učiněná zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i obecným soudům, tedy účastníkům řízení před Ústavním soudem, znám. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí v celém jejich rozsahu, tedy i výroků, jimiž bylo rozhodováno o vině a trestu spoluobžalovaných, a zamítáno odvolání či odmítáno dovolání spoluobžalovaného J. S. Výroky, kterými bylo takto rozhodnuto ve vztahu k jiné osobě než stěžovateli, nepředstavují pro stěžovatele žádný negativní dopad do jeho základních práv a stěžovateli ani nenáleží žádné oprávnění k tomu, aby svojí ústavní stížností vyvolal ústavně právní přezkum rozhodnutí obecného soudu, dotýkající se jiného účastníka řízení. V tomto rozsahu by bylo lze ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť byla podána neoprávněným navrhovatelem. Z odůvodnění ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel tvrdil protiústavnost napadených rozhodnutí pouze ve vztahu ke své osobě, a v tomto rozsahu je tedy Ústavní soud přezkoumal. Po seznámení se s připojeným spisem obecného soudu a po posouzení stěžovatelových tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatele, byť opřenou o shora označené články Listiny a Úmluvy, tvořil jeho nesouhlas s tím, jak obecné soudy vedly dokazování, jak provedené důkazy vyhodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily. Ústavní soud však ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, dle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Pokud Ústavní soud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, a rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy (poznámka pod čarou č. 1), případů důkazů opomenutých (poznámka pod čarou č. 2) a případy svévolného hodnocení provedených důkazů (poznámka pod čarou č. 3). V projednávané věci ústavněprávní pochybení takto naznačená Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal. Ze soudního spisu ověřil, že nalézací soud ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1, jakož i § 134 odst. 2 tr. řádu, jež jsou v ústavní rovině odrazem ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v odůvodnění svého rozsudku vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, kromě jiného rovněž také, proč neuvěřil výpovědi stěžovatele ve srovnání s výpověďmi svědků a svědkyň učiněných v přípravném řízení, a jak vyhodnotil rozpory a odchylky v jejich výpovědích učiněných v hlavním líčení. Nalézací soud konstatoval, že svědci nedovedli tyto rozpory věrohodně vysvětlit a jejich pozdější výpovědi tak považoval za nevěrohodné a nepravděpodobné (str. 4 rozsudku). Svůj závěr o účelovosti pozdějších výpovědí rozvedl v odůvodnění ve vztahu ke každému jednotlivému svědkovi (str. 4 - 6 rozsudku), s čímž se posléze ztotožnil odvolací soud (str. 4 usnesení). Takový postup a rozhodování obecných soudů nevykazuje rysy svévole, nezakládá vykročení z mezí ústavních kautel a neskýtá prostor pro zásah Ústavního soudu, a to zvláště je-li (jako ve stěžovatelově věci) z obsahu spisu jednoznačně patrno, že stěžovateli se dostalo plně kontradiktorního procesu. Námitku stěžovatele o porušení zásady "in dubio pro reo" Ústavní soud považoval za nepřípadnou, neboť s ohledem na logickou souvislost původních výpovědí svědků s dalšími provedenými důkazy (výpověď spoluobžalovaného D. K., záznamy odposlechnutých telefonních hovorů, či protokolů o sledování osob), nebyl pro aplikaci této zásady dán prostor. Její uplatnění je namístě tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné z variant vyplývajících ze vzájemně si odporujících důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že skutek byl dostatečně prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru přiměřeně odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatněné zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v projednávaném případě. O námitkách vztahujících se k právním závěrům nalézacího soudu po