IV.ÚS 798/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 798/21 ze dne 25. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Zrůstek a partneři v. o. s., sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5 - Smíchov, insolvenční správce obchodní společnosti ČKD PRAHA DIZ, a. s., sídlem Kolbenova 942/38a, Praha 9 - Vysočany, zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2021 č. j. 10 Afs 319/2020-75 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020 č. j. 6 Af 39/2017-77, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Specializovaný finanční úřad (dále jen "správce daně") vydal 46 zajišťovacích příkazů za účelem zajištění úhrady na dosud nestanovenou daň z příjmů právnických osob a daň z přidané hodnoty, a to u daňového subjektu ČKD PRAHA DIZ, a. s. (dále jen "daňový subjekt"). Na základě těchto zajišťovacích příkazů vydal správce daně celkem 378 exekučních příkazů. Uvedené zajišťovací příkazy byly doručovány podle § 39 daňového řádu při ústním jednání. Za tímto účelem se úřední osoby správce daně dostavily do místa podnikání zmocněnce daňového subjektu, kde v té době Policie ČR prováděla domovní prohlídku, která byla po dobu ústního jednání přerušena. ¨ 3. Jádrem sporu před správními soudy, jejichž rozsudky stěžovatelka ústavní stížností napadá, byla otázka, zda správce daně řádně doručil zajišťovací příkazy zmocněnci daňového subjektu, resp. zda doručení nebránila u něj prováděná domovní prohlídka, která byla za tím účelem přerušena. Zástupce daňového subjektu se s některými z doručovaných písemností seznámil, ale převzít je odmítl. Správní soudy v obou napadených rozsudcích dospěly k závěru, že jakkoliv byla situace při předmětném ústním jednání specifická, doručování neodporovalo pravidlům pro doručování písemností podle daňového řádu. II. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem správních soudů, že zajišťovací příkazy byly řádně doručeny. V důsledku toho, že správce daně nedoručil zajišťovací příkazy řádně, došlo správcem daně k postižení majetku daňového subjektu nezákonně vedenou daňovou exekucí, ke znemožnění daňovému subjektu alespoň dodatečně získat majetek vymožený a postižený nezákonně vedenou daňovou exekucí a k upřednostnění vlastnického práva státu před vlastnickým právem ostatních věřitelů daňového subjektu. 5. Stěžovatelka namítá, že postup správce daně při doručování neodpovídal zásadě zdrženlivosti a přiměřenosti, neboť ten přistoupil k provedení ústního jednání v okamžiku, kdy v sídle a bydlišti zástupce daňového subjektu probíhala domovní prohlídka, a to i přesto, že si musel být vědom, že v důsledku této skutečnosti zástupce daňového subjektu nebude objektivně schopen tyto úkony správce daně vyhodnotit a reagovat na ně a ani o nich kvalifikovaně daňový subjekt jako svého klienta informovat. 6. Dále k tomu uvádí, že zástupce daňového subjektu se ústního jednání nezúčastnil dobrovolně, ale že na něj byl předveden Policií ČR, přičemž v průběhu ústního jednání několikrát výslovně uvedl, že s úředními osobami provádějícími ústní jednání z důvodu provádění domovní prohlídky nejedná. Na této skutečnosti nic nemění, že se zástupce daňového subjektu seznámil s obsahem některých předávaných listin, aby mohl řádně vyhodnotit předmět ústního jednání. Správce daně si musel být vědom toho, že zástupce daňového subjektu nebude mít dostatečný časový prostor na řádné převzetí a seznámení se s doručovanými listinami, neboť muselo být zjevné, že Policie ČR prováděnou domovní prohlídku nepřeruší na tak dlouhou dobu, aby mohl zástupce daňového subjektu alespoň zběžně projít předávané písemnosti. 7. I kdyby si zástupce daňového subjektu převzal všechny správcem daně doručované písemnosti, nemohl by se s nimi později po ukončení ústního jednání seznámit a informovat o nich daňový subjekt, neboť při pokračování domovní prohlídky by o všechny tyto listiny následně přišel spolu s ostatními dokumenty vztahujícími se k daňovému subjektu. Podle stěžovatelky se měl správce daně obrátit přímo na daňový subjekt, zda za dané situace i nadále trvá na osobě svého zástupce, či měl doručit předmětné písemnosti elektronicky, a to jak zástupci daňového subjektu, tak i samotnému daňovému subjektu. Uvedenou argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvádí. III. 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. 9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému správního soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. 10. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se závěrem správních soudů o tom, že zajišťovací příkazy byly zástupci daňového subjektu řádně doručeny správcem daně při ústním jednání. 11. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení skutkových hodnocení a právních závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly, a to dokonce již opakovaně, jak je dále vysvětleno. K uvedenému Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavně zaručených práv a svobod, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou v kognici obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení, která jsou porušením ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá odlišný právní názor na právní úpravu doručování a na způsob její aplikace v posuzovaném případě. Z pohledu ústavního přezkumu je však podstatné, že Nejvyšší správní soud své závěry řádně odůvodnil. Vysvětlil, že z obsahu správního spisu - obsahujícího také časový záznam průběhu doručování předmětných písemností (sled událostí při doručování), jenž stěžovatelka ani ve své ústavní stížnosti nezpochybňuje - vyplývá, že správce daně již na počátku ústního jednání informoval zmocněnce daňového subjektu o povaze doručovaných listin. Zmocněnec si postupně listiny procházel a také se dotazoval úředních osob na jejich obsah (např. na lhůtu k plnění). K tomu Nejvyšší správní soud konstatoval, že skutečnost, že zmocněnec následně začal tvrdit, že se správcem daně odmítá jednat a písemnosti odmítá převzít, nemůže na doručení písemnosti nic změnit, neboť nelze přijmout výklad, podle kterého by bylo možné následně, tj. po seznámení se s obsahem listiny, odmítnout její doručení. 13. V souvislosti s dalšími námitkami, které jsou opakovány v ústavní stížnosti, Nejvyšší správní soud dospěl k následně uvedenému. Při svých závěrech přitom odkazoval a vycházel ze svých předchozích rozhodnutí, kterými rozhodoval v obdobných věcech téže stěžovatelky a dodal, že a