IV.ÚS 8/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 8/22 ze dne 3. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2021 č. j. 28 Cdo 2842/2021-2476, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2021 č. j. 57 Co 184/2020-2447 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. února 2020 č. j. 16 C 210/2015-2053, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv. 2. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) [dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"], domáhala určení, že vedlejší účastnice je vlastnicí v žalobě specifikovaných věcí (dále jen "majetek") [I. výrok]. Okresní soud zjistil, že v roce 1938 došlo k rozpuštění organizací právní předchůdkyně stěžovatelky (dále jen "řád") v "sudetoněmeckých oblastech" a k zabavení jejich majetku. Dále zjistil, že velmistr řádu se dovolával vrácení majetku žádostmi adresovanými řadě orgánů, nepožádal však v zákonné tříleté lhůtě o restituci majetku u příslušného soudu podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."), a že majetek přešel ke dni 1. 1. 2003 do vlastnictví vedlejšího účastníka dle § 1 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. 3. Okresní soud konstatoval, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a související judikatury Ústavního soudu se i v režimu zákona o majetkovém vyrovnání prosadí závěry vyslovené v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), podle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly "automaticky" zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat podle zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen "dekret č. 5/1945 Sb."). K obnovení vlastnického práva řádu proto nepostačovaly žádosti velmistra. Okresní soud dospěl k závěru, že nebylo-li v poválečném období vlastnické právo řádu k majetku obnoveno, není stěžovatelka oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., pročež jí nesvědčí ani aktivní legitimace k vedení sporu podle § 18 odst. 1 tohoto zákona. 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v návětí označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu a jeho právním posouzením věci. Doplnil, že okresní soud nepochybil, když se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, týkajícími se splnění zákonných podmínek konfiskace majetku řádu, dokončení konfiskačního procesu, vydání pravomocného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948 sp. zn. 690/1946 (řešícího konfiskace majetku veřejnoprávních subjektů), porušení tzv. blokačních ustanovení či námitkami k přechodu vlastnictví majetku na 2. vedlejšího účastníka, včetně jím vznesené námitky vydržení vlastnického práva k majetku. 5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl proto, že není přípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho závěry nejsou ani v rozporu se stěžovatelkou poukazovanou judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší soud mimo jiné zdůraznil, že na majetkovou křivdu podle zákona o majetkovém vyrovnání nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní řízení podle tehdejších restitučních předpisů. Proto krajský soud správně uzavřel, že řádu nesvědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům ani po část rozhodného období [podle § 1 a § 2 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990], neboť nebylo v poválečném období obnoveno, a že z uvedeného důvodu není stěžovatelka oprávněnou osobou podle zákona o majetkovém vyrovnání. Nejvyšší soud také dodal, že závěry stěžovatelkou odkazovaných rozhodnutí, podle nichž nemusí být překážkou restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., se v posuzované věci neprosadí, neboť se vztahují k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), jenž - na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona o majetkovém vyrovnání - v § 3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle poválečných restitučních zákonů (podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb.). Proto by v důsledku prostého přenosu závěrů této rozhodovací praxe mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce jal zmírnit. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s právními závěry nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948 sp. zn. 690/1946, v němž tento soud údajně konstatoval, že stěžovatelka je vlastnicí majetku. Na důležitost tohoto rozhodnutí měl poukázat Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 4563/12 (veřejně dostupném na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka "proto apeluje na Ústavní soud, aby vzal v potaz i tuto významnou otázku opomenutého důkazu". Stěžovatelka se neztotožňuje se závěry obecných soudů, že výše označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se nepodařilo prokázat, neboť ať již předložila jeho koncept či nikoli, prokázala jeho existenci i právní moc řadou dalších listin. Stěžovatelka též tvrdí, že se soudy opomněly zabývat možným zneužitím dekretů presidenta republiky, k čemuž poukazuje na bod 208 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465; č. 177/2013 Sb.). 7. Dále stěžovatelka namítá, že "[p]řevody vlastnického práva v pozemkové knize, provedené na základě rozhodnutí Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti v okrese Bruntál či Rýmařov, byly stiženy neplatností dle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. a též dle Všeobecného občanského zákoníku [...]" a ústavního dekretu presidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku. Podle stěžovatelky restituční judikatura připustila, "aby se restituent domáhal obnovení vlastnického práva dvojím způsobem, a to buď uplatněním nároku dle dekretu č. 5/1945 či restituční žalobou dle zák. č. 128/1946 Sb. Navíc Ústavní soud již mnohokrát ve svých nálezech [např. Pl. ÚS 10/13] vyslovil závěr o použitelnosti restituční judikatury dle zák. č. 87/1991 Sb. pro církevní restituce". K obnovení vlastnického práva stěžovatelky tudíž měly postačovat žádosti velmistra řádu. Obecné soudy svůj opačný závěr údajně neodůvodnily. Podle stěžovatelky postačí k naplnění znaku oprávněné osoby podle restitučních předpisů existence nároku podle dekretu č. 5/1945 nebo zákona č. 128/1946 Sb., je-li podložena minimálními skutkovými okolnostmi o tom, že byl nárok u