IV.ÚS 800/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 800/18 ze dne 13. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Claritty Wammes, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017 č. j. 30 Cdo 5500/2015-296, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na náhradu za nucené omezení vlastnictví podle čl. 11 odst. 4 Listiny. 2. Napadeným rozsudkem byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015 č. j. 64 Co 131/2015-267 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2014 č. j. 19C 219/2011-229, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2015 č. j. 19 C 219/2011-234, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. 3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila názor, že její ústavní stížnost je přípustná. Z ustálené judikatury Ústavního soudu však plyne, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je subsidiarita, s níž koresponduje princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů; konstantní judikatuře Ústavního soudu rovněž odpovídá, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem, tj. procesními prostředky, které se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 81 a 83 ve spojení s čl. 90 a 91 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti je proto Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". 6. V souzené věci ústavní stížnost směřuje proti tzv. kasačnímu rozhodnutí, jímž byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jde přitom o jedno z celé řady rozhodnutí procesní povahy, vydávaných v průběhu soudního řízení, které se (bezprostředně) nedotýká hmotněprávních oprávnění či povinností, natož pak práv nebo svobod zaručených Listinou; k takovému zásahu může dojít až rozhodnutím, jímž se řízení končí. Z tohoto důvodu, jak plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu, nelze takovouto ústavní stížnost považovat za adekvátní prostředek ochrany, neboť stěžovatelé mohou svá práva bránit v rámci soustavy obecných soudů procesními prostředky, které mají k dispozici, a teprve po jejich vyčerpání, po skončení řízení, budou-li se nadále domnívat, že protiústavní stav napraven nebyl, se mohou domáhat zásahu Ústavního soudu. 7. Namístě je tudíž závěr, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost je podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem samostatného ústavního přezkumu ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 8. Stěžovatelka sice argumentuje tím, že její ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy a že by bylo porušením práva na spravedlivý proces nechat ji absolvovat další zbytečné a časově zdlouhavé soudní řízení. Ústavní soud je však oprávněn/povinen jinak nepřípustnou ústavní stížnost přijmout pouze za podmínek předpokládaných zákonem o Ústavním soudu, v něm uvedené výjimky však míří na jiné procesní situace, tj. kdy řízení již bylo pravomocně skončeno [srov. § 72 odst. 1 písm. a)], a stěžovatel již další procesní prostředek, který měl ještě k dispozici, neuplatnil [§ 75 odst. 2 písm. a)], anebo jej uplatnil, ale v řízení o něm dochází ke značným průtahům [§ 75 odst. 2 písm. a)]. 9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2018 Jan Filip v. r. soudce zpravodaj