IV.ÚS 802/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 802/19 ze dne 4. 6. 2019 N 106/94 SbNU 297 K zásadě rovnosti účastníků řízení v řízení o předběžném opatření   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem, sídlem Račice nad Trotinou 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2019 č. j. 26 Co 45/2019-55, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a 1. A. D., 2. nezletilé V. D., 3. nezletilé M. D., 4. nezletilé M. D., všech nezletilých zastoupených Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Šilingrovo nám. 3/4, Brno, a 5. V. F. jako vedlejších účastnic řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2019 č. j. 26 Co 45/2019-55 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2019 č. j. 26 Co 45/2019-55 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu, obsah napadeného rozhodnutí a relevantní obsah soudního spisu 1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená podle čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného soudního rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 20. 12. 2018 č. j. 0 Nc 20/2018-38 zamítl návrh vedlejší účastnice 5 (dále též "matka") na nařízení předběžného opatření spočívajícího v určení výživného otci. 3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením k odvolání matky změnil usnesení okresního soudu, a to tak, že se nařizuje předběžné opatření, kdy je otec povinen platit pro již zletilou vedlejší účastnici 1 výživné 1 500 Kč k jejím rukám, pro nezletilou vedlejší účastnici 2 výživné 1 500 Kč, pro nezletilou vedlejší účastnici 3 výživné 1 000 Kč a pro nezletilou vedlejší účastnici 4 výživné 1 000 Kč k rukám matky, a to vše vždy do každého 20. dne v měsíci s účinností od doručení tohoto usnesení. 4. Z obsahu vyžádaného soudního spisu se podává, že usnesení okresního soudu ze dne 20. 12. 2018 č. j. 0 Nc 20/2018-38 bylo doručeno toliko matce, resp. její právní zástupkyni. Odvolání matky (na č. l. 41 soudního spisu) bylo na základě výzvy k odstranění vad odvolání (na č. l. 43 soudního spisu) doplněno podáním matky (na č. l. 44-46 soudního spisu). Z předkládací zprávy okresního soudu ze dne 31. 1. 2019 na č. l. 53 soudního spisu je zřejmé, že ani usnesení okresního soudu ze dne 20. 12. 2018 č. j. 0 Nc 20/2018-38, ani odvolání matky proti uvedenému usnesení, ani jakékoliv další podání nebylo doručeno stěžovateli ani jeho právnímu zástupci. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel zdůrazňuje, že o nařízeném předběžném opatření se dozvěděl až dne 20. 2. 2019, kdy mu bylo doručeno napadené usnesení krajského soudu. Do té doby stěžovatel ani jeho právní zástupce neměli o zahájení řízení ze strany matky a návrhu na vydání předběžného opatření žádné povědomí. Neměl proto možnost vyjádřit se jak k návrhu matky, tak i k jejímu odvolání a byl zbaven možnosti podání řádného opravného prostředku proti napadenému rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím tedy došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, tedy dosažení spravedlivé rovnováhy mezi stranami sporu. Stěžovatel neměl možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky ve vztahu k návrhu matky, které se měly promítnout do úvahy soudu ohledně posouzení jeho důvodnosti. Bylo povinností soudu vyžádat si před nařízením předběžného opatření vyjádření od účastníků, vůči nimž směřovalo. V tomto směru má stěžovatel za to, že napadené usnesení trpí dokonce projevem svévole, pročež navrhuje jeho zrušení. III. Vyjádření účastníka řízení, vedlejších účastnic řízení a replika stěžovatele 6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejším účastníkům řízení. 7. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že bez nalézacího spisu se nemůže vyjádřit k tomu, zda bylo usnesení okresního soudu a odvolání matky stěžovateli doručeno, ale vychází z předpokladu, že se tak řádně stalo a stěžovatel se měl možnost ve věci vyjádřit a nebylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. 8. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí jako kolizní opatrovník nezletilých vedlejších účastnic 2, 3 a 4 ve svém vyjádření uvedl, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu se jeví, že by mělo být návrhu stěžovatele vyhověno [srov. nález ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527)]. Nadto však uvedl, že se domnívá, že judikatura Ústavního soudu dosud beze zbytku nevyčerpala potenciál komplexního hodnocení předběžného opatření z hlediska limitů ochrany ústavně zaručených práv. Opatrovník vychází ze základní premisy deklarované rovněž Ústavním soudem, že řízení před obecnými soudy musí garantovat právo na spravedlivý proces jako celek. Současně je třeba vyjít rovněž z faktu, že předběžné opatření - jako obecně akceptovaný procesní prostředek ochrany práva v mezích ústavnosti - v sobě nutně a legitimně implikuje určitý prvek překvapivosti, který může v určité časové fázi řízení před obecnými soudy vzbuzovat domnění zásahu do ústavně zaručených práv. V kontextu posuzovaného případu je nutno zdůraznit, že předběžné opatření směřovalo k zajištění výživy dětí. Ústavní soud obecně ve své judikatuře deklaruje, že v zásadě rezignuje na přezkum zákonných podmínek nařízení předběžného opatření; krajský soud se přitom logicky vypořádal s důvody, pro které předběžné opatření uložil, a uvedl je do kontextu konkrétních podkladů a východisek v rozsahu potřebném před meritorním posouzením nároku ve vlastním - nalézacím řízení, proto v tomto ohledu v závěrech napadeného rozhodnutí nelze spatřovat prvek svévole. Ne nepodstatnou okolností rovněž je, že vyživovací povinnost je zákonnou povinností rodiče, z hlediska obecného právního vědomí by tedy měla soudní ochrana práva podporovat východisko "je normální výživné platit", byť je soudnímu řízení vyhrazeno v případě "sporu" určit jeho konkrétní výši a podmínky. Vyhovění ústavní stížnosti by ve svém výsledku vedlo k tomu, že by byla dána přednost procedurální stránce ochrany práv průběžně neplatícího otce (fakt, že výživné není hrazeno průběžně, není sporný ani podle vyjádření otce, resp. jeho právního zástupce) před soudní ochranou práv dětí, což považuje opatrovník za zásah do jejich práva na spravedlivý proces. Dochází-li přitom ke kolizi (či spíše domnělé kolizi) v garancích práv dětí a dospělých, je relačním kritériem princip nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, která státu ukládá jednoznačnou povinnost favorizace právního postavení dítěte. Opatrovník se domnívá obecně, zejména pak v souvislostech posuzovaného případu v duchu výše uvedených argumentů, že situace zaslouží zvážit postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu a že by hodnocení závěrů obsažených v nálezu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 mělo být předloženo plénu Ústavního soudu k přehodnocení buď obecnému, nebo pro právě posuzovaný případ a případy jemu obdobné. Svou domněnku si opatrovník dovolil vyslovit i s vědomím, že by bylo možno situaci řešit v případě kasačního nálezu Ústavního soudu procesně utilitárně tím, že by krajský soud rozhodl znovu poté, co již byl stěžovatel (otec) s návrhem matky seznámen, a rovnost zbraní by tak i ve smyslu postulátů citovaného nálezu byla zachována, případně by bylo možné zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a zavázat jej pro další postup názorem soudu odvolacího. Systémově se nelze na okraj citovaného nálezu ubránit poznámce, že lze vnímat stále určitou disproporci v rovnosti zbraní mezi navrhovatelem předběžného opatření a jeho "odpůrcem". Pokud soud prvního stupně zamítne předběžné opatření, má jeho navrhovatel k dispozici odvolání, které je z hlediska ochrany práva efektivním prostředkem. Naproti tomu ten, jemuž nebylo doručeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, má garantovánu ve smyslu citovaného nálezu toliko možnost být (nejpozději) v odvolacím řízení seznámen s návrhem, což mu jistě umožní vznést námitky a sdělit své stanovisko před rozhodnutím, ale reálnému opravnému prostředku je to vzdáleno na hony. Tato okol