IV.ÚS 803/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 803/06 ze dne 25. 5. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem Elišky Machové 41, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2006 č. j. 4 Ads 70/2005-83, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005 č. j. 3 Cad 36/2004-43, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 28. 5. 2004 č. j. 2004/10107-44/19.2.2004 a rozhodnutí Úřadu práce ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 1. 2004 č. j. ZRE-88/2004-VBA01, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 19. 12. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Rozhodnutím Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou (dále jen "úřad práce") ze dne 27. 1. 2004 č.j. ZRE-88/2004-VBA01 nebylo stěžovateli přiznáno hmotné zabezpečení pro nesplnění podmínek vymezených v § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, když bylo zjištěno, že pracovní poměr stěžovatele byl ukončen ze strany zaměstnavatele pro hrubé porušení pracovní kázně. Odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") ze dne 28. 5. 2004 č. j. 2004/10107-44/19.2.2004 zamítnuto. Stejně tak byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005 č. j. 3 Cad 36/2004-43 zamítnuta žaloba proti rozhodnutí ministerstva a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2006 č. j. 4 Ads 70/2005-83 byla zamítnuta kasační stížnost proti rozhodnutí městského soudu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval předchozí průběh řízení před správními orgány i obecnými soudy, včetně námitek, které v jeho rámci uplatnil, přičemž vyjádřil přesvědčení, že vydáním napadených rozhodnutí bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 26 odst. 3 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu nebylo přiznáno právo na podporu v nezaměstnanosti, přestože splňoval zákonné podmínky. Porušeno mělo být rovněž ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a to zjevným zvýhodněním zaměstnavatele, kterému bylo umožněno doplnit podklady pro rozhodování správních orgánů o prohlášení o údajném odmítnutí stěžovatele převzít dne 18. 11. 2003 okamžité zrušení pracovního poměru, přičemž tento zásadní dokument byl zaměstnavatelem předložen až po vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, aniž by bylo jakkoliv zkoumáno, proč tak zaměstnavatel neučinil již dříve. V průběhu řízení došlo k úpravám zápočtového listu, které inicioval přímo úřad práce, a o takto upravený zápočtový list pak následně opřelo své rozhodnutí ministerstvo, čímž jednak rezignovalo na povinnost spolehlivého zjištění stavu věci, plynoucí z § 3 odst. 3 a 4 zákona č. 71/1967, o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), a jednak bylo tímto postupem porušeno ustanovení § 47 odst. 3 téhož předpisu, neboť stěžovatel neměl možnost se k tomuto "quasidůkazu" vyjádřit. Jak městský, tak Nejvyšší správní soud poté věc přezkoumaly zcela formálně, přičemž diskriminaci stěžovatele dále zdůraznili tím, že mu vytkly nepodání žaloby na neplatnost skončení pracovního poměru dle § 64 zákoníku práce, přestože úkon, jímž byl pracovní poměr ze strany zaměstnavatele údajně skončen, nebyl stěžovateli lege artis doručen, zatímco úkon stěžovatele, který tomuto předcházel a zaměstnavateli prokazatelně doručen byl, vůbec nevzaly v potaz. Skutečnost, že pracovní poměr zanikl okamžitým zrušením ze strany zaměstnance, a to dříve než měl být údajně ukončen zaměstnavatelem, ostatně zcela pominuly i správní orgány. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2006 č. j. 4 Ads 70/2005-83, rozsudek městského soudu ze dne 2. 2. 2005 č. j. 3 Cad 36/2004-43, rozhodnutí ministerstva ze dne 28. 5. 2004 č. j. 2004/10107 44/19.2.2004 a rozhodnutí úřadu práce ze dne 27. 1. 2004 č.j. ZRE-88/2004-VBA01 svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis městského soudu sp. zn. 3 Cad 36/2004, jakož i příslušný spisový materiál úřadu práce. Úřad práce ve svém vyjádření konstatoval, že při svém rozhodování vycházel z údajů uvedených v potvrzení o zaměstnání a zápočtovém listu ze dne 27. 11. 2003, neboť nebyl oprávněn posuzovat způsob ukončení pracovního poměru; namítat neplatnost ukončení pracovního poměru je možno toliko v řízení o žalobě dle § 64 zákoníku práce, o čemž byl stěžovatel několikrát poučen. Postup úřadu práce v této věci byl přezkoumán v rámci řízení o opravných prostředcích a rovněž i Veřejným ochráncem práv, přičemž nebylo zjištěno žádné pochybení. V novém potvrzení o zaměstnání ze dne 2. 2. 2004, vydaném po provedení kontroly, byl upraven toliko údaj o průměrném měsíčním čistém výdělku, jiné údaje měněny nebyly. Před vydáním rozhodnutí byl stěžovatel dopisem ze dne 7. 1. 2004 vyzván, aby se vyjádřil k podkladu a jeho zjištění, popř. navrhl jeho doplnění. Stejně tak byl stěžovatel dopisem ze dne 4. 2. 2004 vyzván k seznámení se s podklady k rozhodnutí ministerstva. Žádnou z těchto možností však nevyužil. Ministerstvo k ústavní stížnosti uvedlo, že se v plném rozsahu ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu, že k ukončení pracovního poměru došlo ze strany zaměstnavatele dne 18. 3. 2003 a účinky okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance (stěžovatele) ze dne 20. 3. 2003 nemohly vůbec nastat. V dalším ministerstvo odkázalo na odůvodnění všech dotčených rozhodnutí a navrhlo, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Na obsah svého rozhodnutí odkázal rovněž městský soud, přičemž podotkl, že nesouhlas s právním názorem v něm vysloveným nezakládá sám o sobě důvod k podání ústavní stížnosti a neodůvodňuje tvrzení o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stejně tak i Nejvyšší správní soud vyjádřil přesvědčení, že k protiprávnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo a ústavní stížnost by měla být odmítnuta. Nejvyšší správní soud podotkl, že se ve svém rozhodnutí se všemi námitkami stěžovatele podrobně vypořádal a shledal je neopodstatněnými z důvodů, na něž pro stručnost odkázal. Stěžovatel reagoval na výše uvedená vyjádření sdělením, že tato nepřinášejí žádné nové argumenty, proto na své ústavní stížnosti setrvává. Současně stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, aby bylo ve věci upuštěno od ústního jednání. III. Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Stěžovatel namítal, že řízení před správními orgány nesplňovalo kritéria spravedlivého procesu, neboť v něm byl neopodstatněně zvýhodňován zaměstnavatel, kterému bylo umožněno předkládat nové důkazy, k nimž se stěžovatel nemohl, v rozporu s ustanoveními správního řádu, vyjádřit. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisového materiálu, nemohl argumentaci stěžovatele přisvědčit. Jak již uvedl ve svém vyjádření úřad práce, stěžovatel byl přípisem ze dne 4. 2. 2004, který mu byl doručen dne 10. 2. 2004, informován o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodování ministerstva nahlédnutím do spisu a vyjádřit se k nim; obdobně bylo postupováno i před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Stěžovateli byl tedy poskytnut dostatečný procesní prostor k tomu, aby mohl na listiny zajištěné úřadem práce, tzn. zejména na okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 18. 11. 2003 s dodatkem o odmítnutí jeho převzetí, reagovat. Co se týče namítané diskriminace stěžovatele, resp. zvýhodňování bývalého zaměstnavatele, nutno podotknout, že předmětem řízení před správními orgány byl nárok stěžovatele na dávku hmotného zabezpečení, tzn. jednalo se o vztah mezi stěžovatelem a státem, nikoliv o spor mezi stěžovatelem a zaměstnavatelem. Zaměstn