IV.ÚS 804/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 804/22 ze dne 12. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Michaely Langrové, zastoupené Mgr. Martinem Buřičem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021 č. j. 20 Cdo 2240/2021-183 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2021 č. j. 18 Co 150/2020-114, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Miroslava Frinty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obchodní společnost, jejímž společníkem byl manžel stěžovatelky, uzavřela dne 10. března 2011 smlouvu o úvěru, jejíž plnění bylo zajištěno směnkou, kterou avaloval mimo jiné manžel stěžovatelky. Dne 28. února 2017 došlo k postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru na vedlejšího účastníka řízení. Na základě rozhodčího nálezu ze dne 20. ledna 2020, kterým bylo manželovi stěžovatelky a druhému žalovanému uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi dlužnou částku spolu se směnečným úrokem a náklady řízení oprávněného, bylo k návrhu vedlejšího účastníka zahájeno exekuční řízení, v jehož rámci vydal soudní exekutor dne 22. června 2020 dva exekuční příkazy k provedení exekuce přikázáním pohledávky ze dvou účtů stěžovatelky jako manželky povinného. 3. Dne 15. července 2020 podala stěžovatelka návrh na částečné zastavení exekuce. Upozornila na ustanovení § 262b občanského soudního řádu, podle něhož se může manžel povinného domáhat zastavení výkonu rozhodnutí, je-li výkonem postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní předpis, nebo nelze-li ho výkonem rozhodnutí postihnout; výkon rozhodnutí z účtu manžela povinného bude zastaven, nejsou-li na něm ani z části uloženy peněžní prostředky, které by jinak náležely do společného jmění manželů. Dále uvedla, že na dluhy vzniklé před 1. lednem 2014 se vztahují příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého tvoří společné jmění manželů závazky, které některému z manželů nebo oběma společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého; to dopadá na posuzovanou věc. 4. Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. srpna 2020 č. j. 23 EXE 101/2020-55 byla exekuce v rozsahu postižených pohledávek z účtů stěžovatelky zastavena a provedení exekuce odloženo do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o stěžovatelčině návrhu na částečné zastavení exekuce. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1973 sp. zn. 1 Cz 43/73 a ze dne 30. srpna 2005 sp. zn. 29 Odo 398/2005 dospěl Okresní soud v Nymburce k závěru, že posuzovaný závazek je výlučným závazkem manžela stěžovatelky, neboť převzetí ručitelského závazku jedním z manželů není právním úkonem, který by bylo možné charakterizovat jako nakládání s majetkem ve společném jmění manželů či výkon správy společné věci ve společném jmění manželů, a exekuci postižením účtu manžela povinného lze vést pouze v případě vydobývání dluhu patřícího do společného jmění manželů 5. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo usnesení Okresního soudu v Nymburce změněno tak, že byly návrhy stěžovatelky na částečný odklad exekuce a částečné zastavení exekuce zamítnuty. V odůvodnění Krajský soud v Praze uvedl, že se vznik předmětného dluhu řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Dále konstatoval, že podle § 731 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, lze postihnout majetek ve společném jmění manželů i pro dluh individuální, náležející jednomu z manželů, který vznikl za trvání manželství, což bylo možné i za právní úpravy platné a účinné v době vzniku dluhu. V souladu s účinnou úpravou § 42 odst. 4 exekučního řádu lze pro dluh náležející do společného jmění manželů nebo pro dluh povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů, vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného. Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že lze postihnout účet manželky povinného bez ohledu na to, zda předmětný dluh náleží do společného jmění manželů, nebo jde o výlučný dluh povinného vzniklý za trvání manželství [§ 143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník]. Obranu stěžovatelky, že výše závazku převzatého jejím manželem jednoznačně přesahuje míru obvyklou a přiměřenou majetkovým poměrům manželů, považoval Krajský soud v Praze za irelevantní; stěžovatelka netvrdila ani neprokazovala, že by finanční prostředky na jejích postižených účtech byly jejími výlučnými prostředky. 6. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino odvolání odmítnuto podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, protože nesplňovalo žádný z předpokladů přípustnosti. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze rozhodl v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí a zcela se ztotožnil s jeho odůvodněním. S odkazem na své usnesení ze dne 27. října 2020 sp. zn. 20 Cdo 1232/2020 a usnesení ze dne 1. července 2021 sp. zn. 20 Cdo 1548/2021 uvedl, že možnost postihu pohledávky z účtu manžela povinného (§ 262a odst. 4 občanského soudního řádu a § 42 odst. 4 exekučního řádu) je zachována i pro exekuční řízení zahájená před 1. červencem 2015, tedy před novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 139/2015 Sb.; tím spíše je tato možnost přípustná pro posuzované exekuční řízení, jež bylo zahájeno až po účinnosti zákona č. 139/2015 Sb. Nejvyšší soud uzavřel, že znění § 42 odst. 4 exekučního řádu nemíří toliko k vymáhání dluhu spadajícího do společného jmění manželů, ale rovněž dluhu povinného manžela. II. Obsah ústavní stížnosti 7. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že se soud druhého stupně odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které je ručitelský závazek výlučným závazkem a nelze jej charakterizovat jako nakládání s majetkem ve společném jmění manželů. Porušením práva na spravedlivý proces je podle stěžovatelky rozhodování Krajského soudu v Praze podle § 731 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ač se na dluhy vzniklé před 1. lednem 2014 vztahují příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Podle stěžovatelky se Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal s uvedenými pochybeními, stejně jako se nezabýval skutečností, že se nejedná o společný závazek stěžovatelky a jejího manžela, ale o výlučný závazek manžela, a rozhodl proto v rozporu se svou judikaturou. Stěžovatelka tvrdí, že závazek nenáleží dle § 143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, do společného jmění manželů, a nelze proto postupovat podle § 262a odst. 2 občanského soudního řádu. 8. Za zásah do svých majetkových práv považuje stěžovatelka skutečnost, že jí byly strženy peněžní částky z jejích účtů a že vydáním exekučních příkazů jí bylo znemožněno nakládat s jejími finančními prostředky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, k jejichž porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplýv