IV.ÚS 805/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 805/21 ze dne 4. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2021 sp. zn. 14 To 5/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2020 č. j. 71 T 9/2020-181, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl podle § 306 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), uznán na území České republiky rozsudek Specializovaného trestního soudu v Pezinku, Slovenská republika, ze dne 21. 10. 2015 č. j. PK-1Tš/8/2005-7017, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 29. 7. 2020 sp. zn. 3 To 5/2018, který nabyl právní moci dne 29. 7. 2020. Těmito rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 5 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2003 ve Slovenské republice), kterého se zkráceně uvedeno dopustil tím, že od září 2001 do února 2002 s dalšími obžalovanými prostřednictvím zfalšovaných smluv vytvářel neexistující pohledávky ke škodě jím ovládaných obchodních společností, čímž jim měl způsobit škodu ve výši stovek milionů slovenských korun, za což byl odsouzen mimo jiné k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Městský soud konstatoval, že podle českého zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), by dané jednání mohlo být posouzeno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, a současně rozhodl podle § 306 odst. 1 za použití § 124 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, že stěžovatel uložený trest odnětí svobody vykoná, a pro jeho výkon byl podle § 124 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci a § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 3. Městský soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí o uznání a výkonu zmíněného rozsudku Specializovaného trestního soudu v Pezinku, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu Slovenské republiky, neboť jde o cizozemská rozhodnutí, která lze uznat a vykonat podle § 298 a násl. zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Z opisu evidence rejstříku trestů, z osvědčení a z předmětného cizozemského rozsudku městský soud zjistil, že jsou splněny podmínky pro převzetí cizozemského rozhodnutí uvedené v § 299 zákona o mezinárodní justiční spolupráci při splnění podmínek uvedených v § 300 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci za účelem jeho uznání a výkonu. Zdůraznil, že stěžovatel je občanem České republiky i Slovenské republiky a má na území České republiky obvyklé bydliště. Městský soud současně převzetí uvedeného rozsudku do České republiky považoval v daném případě za vhodné a důvodné s ohledem na stanovisko stěžovatele, který v rámci řízení o předání vyslovil souhlas s výkonem trestu odnětí svobody v České republice. V této souvislosti městský soud uvedl, že podmínky pro převzetí rozhodnutí jsou splněny i v případě, že by stěžovatel nesouhlasil s převzetím cizozemského rozhodnutí a jeho uznáním a výkonu v České republice, neboť souhlasu není třeba ve smyslu § 300 odst. 1 písm. a) z důvodu uvedeného v § 299 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Za významné považoval městský soud i to, že vyhlášení uvedeného rozsudku předcházelo řízení o evropském zatýkacím rozkazu, kterým se Slovenská republika domáhala předání jmenovaného na své území k výkonu uvedeného trestu odnětí a městský soud rozhodl usnesením ze dne 30. 9. 2020 č. j. Nt 2040/2020-463, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 27. 10. 2020 č. j. 14 To 121/2020-516, tak, že podle § 205 odst. 2 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci se stěžovatel nepředává k výkonu zbytku trestu odnětí svobody v trvání 2 308 dní do Slovenské republiky s tím, že zároveň nebyly zjištěny důvody pro neuznání předmětného cizozemského rozhodnutí ohledně stěžovatele ve smyslu § 305 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. 4. Odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu vrchní soud napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl. Shledal, že závěr městského soudu o neexistenci žádné z překážek uvedených v § 305 odst. 1 a 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci je správný a opírá se o důkazy, které tento soud náležitě hodnotil. Přitom poukázal na to, že stěžovatel se v době rozhodování o uznání daného rozsudku nacházel v uznávací vazbě v České republice a veřejné zasedání o tomto předmětu řízení se konalo v jeho přítomnosti a za účasti jeho obhájkyně. Stěžovatel měl tedy možnost přednést soudu osobně své stanovisko k uznání zmíněného rozsudku na území České republiky a převzetí výkonu uloženého trestu. 5. K námitce stěžovatele, že o jeho odvolání proti rozsudku Specializovaného trestního soudu v Pezinku rozhodoval Nejvyšší soud Slovenské republiky v jeho nepřítomnosti, vrchní soud konstatoval, že je nesporné, že Specializovaný trestní soud v Pezinku rozhodoval za osobní účasti stěžovatele, zatímco Nejvyšší soud Slovenské republiky rozhodoval v jeho nepřítomnosti. I když vrchní soud souhlasil se stěžovatelem v tom, že požadavky na přítomnost obžalovaného ve smyslu § 305 odst. 1 písm. f) zákona o mezinárodní justiční spolupráci se týkají nejen hlavního líčení, ale i na to navazujícího jednání o odvolání, tak zdůraznil, že přezkoumávat procesní postup soudu v tzv. odsuzujícím státě při aplikaci jeho procesních předpisů v rámci uznávacího řízení soudu v tzv. vykonávajícím státě nepřísluší. Podstatné pro něj bylo, zda byly splněny podmínky, za nichž soud vykonávajícího státu odsuzující rozsudek podle svých právních předpisů uzná. Pro řízení o uznání příslušného rozsudku bylo tedy při hodnocení dopadů toho, že stěžovatel nebyl přítomen projednání svého odvolání, podstatné, zda tato skutečnost představuje překážku ve smyslu § 305 odst. 1 písm. f) zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Vrchní soud podotkl, že zmíněné výjimky jsou obsaženy v § 305 odst. 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci a podle nich lze rozhodnutí jiného členského státu uznat, i když je dán důvod pro neuznání uvedený v odstavci 1 písm. f) uvedeného zákonného ustanovení, je-li splněna některá z podmínek uvedená pod písm. a) až c). Vrchní soud dospěl k závěru, že uvedené požadavky byly v daném trestním řízení v odsuzujícím státě splněny. Z listiny, které zaslal Nejvyšší soud Slovenské republiky, vyplývá, že stěžovatel obdržel vyrozumění o termínu nařízeného veřejného zasedání u tohoto soudu v dostatečně dlouhém termínu, překračujícím minimální, zákonem stanovenou dobu mezi doručením takové listiny a konáním veřejného zasedání a byl upozorněn na to, že lze jednat i bez jeho přítomnosti. Přesto na to nereagoval, neomluvil se, nepožádal o odročení, ačkoliv v té době již nebyl hospitalizován. Za takového stavu musel být srozuměn s tím, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti. Vedle toho byla splněna i další zákonná podmínka uvedená v § 305 odst. 3 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci spočívající v tom, že jednání před Nejvyšším soudem se zúčastnil jeho zvolený obhájce. K námitce stěžovatele, že v době, kdy mu bylo doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání u Nejvyššího soudu Slovenské republiky o jeho odvolání, a ve dnech bezprostředně následujících, byl v takovém psychickém stavu, že si neuvědomoval, co mu bylo doručeno a jaké jsou důsledky s tím spojené, poukázal vrchní soud na lékařské zprávy o zdravotním stavu stěžovatele, které takový závěr nepotvrzují. 6. K tvrzení stěžovatele, že výkon uloženého trestu, resp. jeho trestní odpovědnost by byla v České republice promlčena, v