IV.ÚS 805/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 805/23 ze dne 18. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2022 č. j. 4 Tdo 1002/2022-1014, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. června 2022 č. j. 9 To 145/2022-970 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 16. března 2022 č. j. 1 T 37/2021-941, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem [poté, co jeho v pořadí první rozsudek zrušil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud")] stěžovatele uznal vinným zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a za uvedený zločin mu uložil podle § 332 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli podmíněně odložil a podle § 82 odst. 1 téhož zákoníku mu stanovil zkušební dobu v trvaní dvou roků. Uvedeného trestného činu se stěžovatel podle závěrů okresního soudu - ve stručnosti řečeno - dopustil tím, že dne 8. 2. 2020 v době od 20:23 hodin do 21:17 hodin v konkretizované restauraci u obce Loket, okres Benešov, se z vlastní iniciativy sešel s bývalým kolegou, M. S. (dále jen "S."), o kterém věděl, že je příslušníkem Policie České republiky, služebně zařazeným jako znalec Kriminalistického ústavu Praha na odboru technických zkoumání, oddělení kybernetiky a elektrotechniky, na schůzce ho požádal, aby provedl poškození dat v mobilním telefonu, který byl zajištěn policejním orgánem v jiné trestní věci a který měl být Kriminalistickému ústavu Praha přidělen ke znaleckému zkoumání, přičemž data v mobilním telefonu měla být poškozena takovým způsobem, který měl znemožnit jejich zpřístupnění, za což S. slíbil finanční plnění ve výši 850 000 Kč, k identifikaci tohoto mobilního telefonu použil číslo IMEI, číslo jednací trestní věci a číslo "orgatechu" XXX napsané na papírku, který přímo předložil S., stejně tak i výši slíbeného finančního plnění 850 000 Kč předložil napsanou na papírku, S. však nabídku výslovně odmítl. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel i státní zástupce odvolání. Státní zástupce odvolání směřoval do výroku o trestu v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel podal odvolání do výroku o vině a trestu. Obě podaná odvolání krajský soud napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že okresní soud jej rozsudkem ze dne 6. 9. 2021 sp. zn. 1 T 37/2021 zprostil obžaloby, nicméně krajský soud usnesením ze dne 18. 11. 2021 sp. zn. 9 To 308/2021 tento rozsudek zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Tímto usnesením krajský soud vnutil okresnímu soudu odlišné hodnocení důkazů, ačkoliv sám žádné důkazy neprováděl ani neopakoval. Aniž by došlo ke změně důkazní situace, stěžovatel byl ve "druhém kole" okresním soudem uznán vinným. 6. Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v argumentaci, že zatímco rozhodné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu byly provedeny před okresním soudem, který stěžovateli umožnil vyjádřit se k nim a participovat na dokazování, naopak krajský soud tyto důkazy pouze na podkladě spisu (navíc "in camera") přehodnotil a okresnímu soudu (nepřípustně) vnutil odlišné hodnocení důkazů a rozdílné skutkové závěry, ačkoliv sám krajský soud žádné dokazování neprováděl. Krajský soud ve svém zrušovacím usnesení nepřípustně zpochybnil hodnocení důkazů provedených okresním soudem, jimiž byl vázán, aniž by jakékoliv z nich provedl znovu nebo dokazování doplnil (srov. § 263 odst. 7 trestního řádu), a odchýlil se od skutkových zjištění učiněných okresním soudem, aniž byly splněny podmínky z § 259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu, tedy aniž by provedl znovu pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Podle stěžovatele je správné a logické hodnocení provedených důkazů okresním soudem, které je významné pro skutková zjištění a posouzení případného úmyslu, jakož i eventuálních pohnutek, tedy pro správné právní posouzení skutku, který byl předmětem obžaloby. 7. Krajský soud, dovozuje dále stěžovatel, postupoval formalisticky, neboť při vyslovení svého právního názoru v usnesení ze dne 18. 11. 2021 nevzal v úvahu veškeré okolnosti a skutečnosti, vyplývající z důkazů, tj. nejen z výslechů svědků, ale také z opatřených listinných důkazů, jejichž odlišné hodnocení doslova vnutil okresnímu soudu, a to navzdory omezením vyplývajícím pro krajský soud z § 259 odst. 3 písm. a), b) a § 263 odst. 7 trestního řádu. Následně okresní soud, protože byl vázán vysloveným právním názorem krajského soudu (§ 264 odst. 1 trestního řádu), stěžovatele ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 2022 uznal vinným, ačkoliv z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že o vině u něj zřejmě převládaly i nadále pochybnosti. Přitom podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1367/18 (N 166/96 SbNU 130), který se rovněž týká trestného činu podplacení podle § 332 trestního zákoníku, není přípustné, aby rozhodnutí nalézacího soudu spočívalo pouze na jeho vázanosti právním názorem soudu odvolacího, a aby budilo pochybnost, zda nalézací soud rozhodoval na základě skutkového stavu, který sám zjistil, anebo který převzal od soudu odvolacího; taková změna hodnocení důkazů představuje porušení práva na soudní ochranu. Proto výsledek "druhého" odvolacího řízení u krajského soudu již byl víceméně formalitou s předurčeným výsledkem. 8. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání (kterým Nejvyšší soud vyjádřil vůli se dovoláním meritorně nezabývat) čítá celkem 17 stran textu včetně detailního odůvodnění, což nesvědčí pro závěr tohoto soudu, že nebyl důvod se dovoláním zabývat meritorně; je zjevné, že se ve skutečnosti dovoláním meritorně zabýval. Odůvodnění předmětného usnesení je v rozporu s jeho výrokem především proto, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, ačkoliv v odůvodnění připustil, že zavinění, resp. subjektivní stránka skutkové podstaty jsou kategorie zásadně hmotněprávního charakteru. Proto uplatněný důvod dovolání proti závěrům soudů obou stupňů o vině naplňuje důvody předpokládané § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nepřiléhavé je odůvodnění Nejvyššího soudu, že se v dovolání nelze dovolávat procesních vad řízení, neboť Ústavní soud ve své judikatuře naopak dovodil, že takové námitky v dovolacím řízení uplatňovat lze, a to nikoliv jenom v nejextrémnějších případech nesouladu skutkových zjištění s právním posouzením, jak nepřesně uvedl Nejvyšší soud, ale i v případě rozporů extrémních; srov. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315). O takový extrémní nesoulad učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy právě v této trestní věci jde. K přípustnosti dovolání založeného na závažných procesních vadách se vyjádřil Ústavní soud již v nálezu ze dne 18. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), podle kterého všechny obecné soudy, Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevyjímaje, jsou podle čl. 4 a 90 Ústavy povolány k ochraně základních práv a svobod. Nejvyšší soud proto neměl zákonný důvod dovolání odmítnout, ale byl povinen se jím zabývat meritorně, neboť bylo věcně projednatelné. Avšak dovolání bylo přesto odmítnuto, ačkoliv splňovalo podmínky pro jeho meritorní projednání, čímž byl stěžovateli odepřen přístup k Nejvyššímu soudu. III. Proc