IV.ÚS 809/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 809/11 ze dne 24. 8. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti CF FLOP, s. r. o., se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, doručovací adresa P. O. BOX 11, 708 11 Ostrava-Poruba, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 23 Cdo 4799/2009-942, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2009 č. j. 14 Cmo 86/2009-896 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2009 č. j. 43/19 Cm 207/95-801, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti výše uvedených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelka se žalobou o zaplacení částky 430.210,- Kč s příslušenstvím domáhala po vedlejším účastníku úhrady za stavební práce provedené od 21. 9. 1992 do konce listopadu 1992. První dvě rozhodnutí Krajského soudu v Brně v dané věci, který v prvním rozhodnutí návrh zamítl a ve druhém rozhodnutí návrhu stěžovatelky vyhověl, byla Vrchním soudem v Olomouci jako soudem odvolacím zrušena pro vady řízení a pro nedostatečné důkazní řízení. V pořadí druhém rozhodnutí odvolací soud zároveň uvedl, že pokud soud prvního stupně dospěje k závěru, že je třeba vztah mezi účastníky řízení posoudit jako vztah z bezdůvodného obohacení, je třeba stěžovatelku při jednání poučit, aby doplnila svá dosavadní tvrzení ohledně okolností, za nichž započala s pokračováním stavebních prací u vedlejšího účastníka v září 1992. V pořadí třetím rozsudkem ze dne 11. 2. 2009 č. j. 43/19 Cm 207/95-801, který stěžovatelka napadá v ústavní stížnosti, pak nalézací soud žalobu zamítl na základě posouzení nároku stěžovatelky z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat jaké práce a v jakém rozsahu byly v předmětném období na nemovitosti vedlejšího účastníka společností AURELIA (právní předchůdkyní stěžovatelky, dále také "zhotovitelka") provedeny. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a Nejvyšší soud stěžovatelkou podané dovolání ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu odmítl podle ustanovení § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a ve vztahu k rozhodnutí nalézacího soudu řízení zastavil. 3. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně komentuje napadená rozhodnutí obecných soudů a odůvodňuje svá tvrzení, podle nichž napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv, přičemž na podporu své argumentace odkazuje i na rozhodnutí Ústavního soudu, jež přisvědčují jejím tvrzením. Základní námitky stěžovatelky se týkají důkazního řízení a hodnocení provedených důkazů. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že neprovedly jí navrhované důkazní návrhy a pominuly její skutková tvrzení. V průběhu řízení navrhovala zejména provedení důkazů: - kupní smlouvou ze dne 29. 10. 1991, kterou vedlejší účastník nabyl do vlastnictví předmětný objekt s pozemky za kupní cenu 400.000,- Kč; - darovací smlouvou ze dne 7. 2. 2000, kterou vedlejší účastník předmětný objekt po rekonstrukci daroval své manželce; - znaleckým posudkem Ing. arch. P. P. ze dne 24. 11. 1991 vyhotoveným za účelem zjištění ceny budovy před její rekonstrukcí; - znaleckým posudkem vyžádaným od Finančního úřadu v Břeclavi, jenž byl vypracován ke dni darovací smlouvy k požadavku finančního úřadu v souvislosti s vlastnickým převodem; - žádostí o vydání stavebního povolení a stavebním povolením; - znaleckým posudkem Ing. J. včetně jeho dodatku; - spisem Okresního soudu v Břeclavi ve věci sporu mezi R. K. a vedlejším účastníkem o zaplacení částky cca 50.000,- Kč; - projektovou dokumentací vypracovanou Ing. R. B. z března 1992 k rekonstrukci a přístavbě předmětného objektu; - výslechem manželky vedlejšího účastníka za účelem zjištění, za jakou cenu celý objekt mezi léty 2001 -2007 prodala; - veškerými listinnými důkazy a návrhy důkazů, které navrhovatel založil do spisu od 1. 3. 1993 do 22. 8. 2008. 4. Stěžovatelka uvádí, že pokud obecné soudy dospěly k závěru, že se jí nepodařilo prokázat, jaké práce a v jakém rozsahu byly na nemovitosti vedlejšího účastníka v rozhodné době zhotovitelkou provedeny a žalobu v plném rozsahu zamítly, pak měly podle jejího názoru obecné soudy samy porovnat cenu nemovitosti před provedením adaptace a po jejím provedení a dospět takto ke stanovení výše bezdůvodného obohacení vedlejšího účastníka. Stěžovatelka nesouhlasí s jejich odůvodněním zamítnutí jejího nároku, že ocenění obohacení vedlejšího účastníka stěžovatelka neumožnila tím, že nesplnila povinnost tvrzení a důkazů. Připomíná, že dne 17. 7. 1996 doplnila všechna soudem požadovaná tvrzení, kde zcela konkrétně vyspecifikovala ty stavební práce a dodávky, které ve dnech 21. 9. 1992 až 9. 11. 1992 zhotovitelka pro vedlejšího účastníka provedla. Soudy tyto podklady nepředložily ustanovenému znalci a nepředložily mu ani dříve zpracovaný znalecký posudek Ing. J. Nepředvolaly znalce, aby při jednání soudu osvětlil údajnou nemožnost posudek vypracovat, že věc údajně nemá řešení. Nezadaly ani zpracování nového znaleckého posudku jinému znalci. 5. Vzhledem k tomu, že soudy opakovaně neprováděly stěžovatelkou navrhované důkazy, zjistily neúplně a vadně skutkový stav věci a došly k nesprávnému právnímu závěru. Jejich skutkové a právní závěry jsou podle názoru stěžovatelky v extrémním nesouhlasu se skutkovým stavem věci. Rozhodnutí obecných soudů jsou podle stěžovatelky vnitřně rozporná a zatížená prvky libovůle. Extrémní rozpory mezi skutkovým stavem věci a právními závěry odvolacího soudu spatřuje stěžovatelka v tom, že: - na jedné straně odvolací soud tvrdí, že bylo v řízení zjištěno, že zhotovitel vykonával pro vedlejšího účastníka stavební práce i po datu 21. 9. 1992, avšak následně tuto úvahu popře a tvrdí, že není jistý ani právní základ nároku a proto nelze při určení výše nároku postupovat ani podle § 136 o. s. ř. a určit rozsah bezdůvodného obohacení dle své úvahy. Nepoužitím § 136 o. s. ř. se soudy dopustily porušení nejen hmotného, ale i procesního práva; - zcela se vyhýbá zmínce o posudku Ing. J., která dne 9. 11. 1992 na stavbě žalovaného zachytila stav prací vykonaných zhotovitelem; - vyhnul se posouzení otázky, zda měl soudem určený znalec právo odmítnout vypracování posudku a tvrdit, že neví, které práce po 21. 9. 1992 má ocenit; - nevypořádal se s návrhem stěžovatelky uskutečnit na místě samém místní šetření za účasti všech, včetně znalce. 6. Rozsudek odvolacího soudu považuje stěžovatelka za nesprávný, nesrozumitelný, působí nepřesvědčivě a je zcela nepřezkoumatelný. Má celkem pouze 8 a čtvrt strany, což je pro stěžovatelku překvapivé i proto, že se vyhnul skutečnostem již zakotveným v předchozích jeho rozhodnutích i rozhodnutích nalézacího soudu. Soud se omezil na stručné sdělení, co stěžovatelka vše nesplnila z hlediska povinnosti tvrzení, nikde však neuvedl, že soud prvního stupně objasnil věc dostatečně. To znamená, že by měl potom, jako soud druhého stupně, věc skutkově posuzovat znovu a bylo tedy jeho povinností uvést, které skutečnosti má vlastně za prokázané a z jakých důkazů k tomu došel. 7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, neboť nalézací soud podle jejího názoru žalobu zamítl nikoliv pro jiné hodnocení důkazů, jak tvrdí Nejvyšší soud, ale pro důsledné plnění právního názoru odvolacího soudu. Dovolání bylo tedy přípustné podle dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. 8. Za vadu řízení označila stěžovatelka skutečnost, že ji odvolací soud neseznámil na počátku jednání se změnou obsazení senátu proti předchozím odvolacím řízením v roce 2003 a 2005 a musela se sama ptát na důvod nepřítomnosti dr. K., která odešla do důchodu. Další vada spočívala podle stěžovatelky v tom, že se odvolací senát v této situaci nezeptal účastníků, zda nevznáší námitku podjatosti tohoto nově ustaveného odvolacího senátu. Odvolací soud také zkreslil záznam z jednání tím, že do protokolu až po skončení jednání dopsal, že odvolací soud zamítl i druhou skupinu důkazů stěžovatelkou přednesených a navržených v rámci závěrečného návrhu. Tyto vady podle názoru stěžovatelky zpochybňují nestrannost a věrohodnost od