IV.ÚS 81/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 81/12 ze dne 9. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti JUDr. Stanislava Nováka, zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem, se sídlem Soudní 1, 568 02 Svitavy, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 2. 2011 č. j. 10 C 189/2009-274, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2011 č. j. 69 Co 262/2011-320, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2011 č. j. 52 Cm 175/2006-218 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011 č. j. 11 Cmo 175/2011-244, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavními stížnostmi vedenými pod sp. zn. II. ÚS 339/12 a IV. ÚS 81/12, posléze spojenými ke společnému projednání usnesením ze dne 16. února 2012 pod sp. zn. IV. ÚS 81/12, napadl stěžovatel shora označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně stěžovatel obecným soudům vytknul, že jejich závěr o promlčení stěžovatelových pohledávek vůči vedlejšímu účastníku byl opřen o protiústavní interpretaci podústavního práva (konkrétně ustanovení § 398 obchodního zákoníku). Obecné soudy dospěly k závěru, že k promlčení těchto pohledávek došlo v důsledku uplynutí objektivní desetileté promlčecí lhůty od porušení povinnosti vedlejším účastníkem (poskytnutí nesprávné rady daňovým poradcem v roce 1993), přičemž však stěžovateli dle jeho tvrzení vznikla škoda až v průběhu let 2005 a 2006 (zaplacením penále vyměřeného v důsledku nesprávné rady). Stěžovatel namítal, že v důsledku takového výkladu může v určitých případech, jako např. i v jeho věci, objektivní desetiletá lhůta počítaná od porušení povinnosti uběhnout ještě před tím, než škoda vznikne, tj. ještě před tím, než právo vůbec může být poprvé uplatněno. Takový závěr označil stěžovatel za neakceptovatelný z ústavních hledisek. II. Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. III. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; k tomu však v projednávané věci nedošlo. Klíčovým problémem v projednávané věci byla interpretace ustanovení § 398 obchodního zákoníku stanovícího podmínky promlčení práva na náhradu škody. Obecné soudy vycházely v napadených rozhodnutích z ustálené interpretace tohoto ustanovení (zastávané i Nejvyšším soudem - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009 č. j. 32 Cdo 24/2008-332 dostupný na www.nsoud.cz), podle níž objektivní promlčecí doba běží ode dne porušení povinnosti a není závislá na samotném vzniku škody. Tato výkladová varianta silně akcentuje princip právní jistoty, který je s institutem promlčení implicitně spojen. Stěžovatel naproti tomu nabízel alternativní interpretaci - dle jeho názoru ústavně konformní - podle níž by objektivní promlčecí doba mohla začít běžet až od okamžiku, kdy by škoda reálně vznikla. Ústavní soud konstatuje, že nastíněná otázka je ve své podstatě sporem o interpretaci podústavního práva, do něhož Ústavnímu soudu s ohledem na jeho shora nastíněnou pozici zásadně nepřísluší vstupovat. Řešení této interpretační pře je především úkolem soudů obecných, které se již - jak vyplývá i ze shora uvedeného - k jedné z výkladových variant přiklonily a ustáleně ji aplikují, přičemž Ústavní soud tuto výkladovou variantu považuje za ústavně konformní. Napadená rozhodnutí jsou rovněž řádně odůvodněna, a jak plyne z Ústavním soudem vyžádaných spisů, byly během řízení před obecnými soudy dodrženy veškeré garance práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 a násl. Listiny Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že ani v důsledku obecnými soudy preferovaného výkladu nebyl stěžovatel - navzdory svému tvrzení - zcela připraven o možnost domoci se náhrady škody způsobené mu vedlejším účastníkem. Povinnost uhradit penále byla stěžovateli pravomocně uložena již v roce 2001, přičemž k uplynutí objektivní promlčecí lhůty došlo dle názoru obecných soudů v roce 2003. Stěžovatel tedy mohl v mezidobí vyměřené penále zaplatit a vzápětí se domáhat, aby mu vedlejší účastník škodu v této výši nahradil. Ústavní soud tedy uzavírá, že právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo zasaženo v žádném z tvrzených aspektů. Napadená rozhodnutí byla řádně odůvodněna, opřena o ústavně souladný výklad podústavního práva a obecné soudy neupřely stěžovateli možnost hájit účinně svá práva u soudu. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 9. července 2013 Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu