IV.ÚS 811/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 811/06 ze dne 25. 1. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, IČ 45244782, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, Advokátní kancelář v Praze, Jungmanova 24, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2006, č.j. 24 Co 37/2006-47, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.6.2005, č.j. 27 C 213/2004-28, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu faxem dne 22.12.2006 a doplněnou písemným podáním shodného znění ve lhůtě stanovené zákonem [§ 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), § 42 odst. 3 o.s.ř.] se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi byla porušena její základní práva a svobody zaručené v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) žádající, aby soud nahradil nález finančního arbitra České republiky ze dne 25.3.2004, reg. č. 56/2003, potvrzený rozhodnutím finančního arbitra České republiky o námitkách ze dne 10.5.2004, reg. č. 56/2003, rozhodnutím soudu, kterým by zamítl návrh, podle kterého je žalobkyně povinna vrátit žalované odčerpané peněžní prostředky ve výši 4 581,10 s 2,5% úrokem z prodlení ročně od 16.7.2003 do zaplacení. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění okresního soudu a ztotožnil se s nimi stejně jako s právním hodnocením věci. Uvedl, že v projednávaném případě jde mezi účastníky o specifický vztah spočívající v používání platební karty, kde jsou práva a povinnosti účastníků vymezeny smlouvou o sporožirovém účtu a na ni navazující smlouvou o vydání a používání platební karty (§ 708 odst. 1 obchodního zákoníku, § 269 odst. 2 obchodního zákoníku), přičemž část práv a povinností byla upravena obchodními podmínkami. Stěžovatelka použila ke splnění povinností vyplývajících ze zmíněných smluv třetí osobu (Komerční banku, a.s., a Československou obchodní banku, a.s.). Tato třetí osoba odpovídá vůči stěžovatelce stejným způsobem (§ 331 a § 375 obchodního zákoníku) jako stěžovatelka vůči žalované. V důsledku toho, že obchodníci provedli transakce platební kartou předloženou neoprávněným držitelem, porušili závazkový vztah mezi třetí osobou a jimi a zároveň také závazkový vztah mezi stěžovatelkou a bankou obchodníků. Obchodníci nesplnili svoji povinnost, protože provedli transakci požadovanou neoprávněnou osobou, a to na základě jednoznačně odlišného podpisu třetí osoby na prodejním dokladu. Výhrady stěžovatelky, že obchodníci jako laici nemohli posoudit odlišnost podpisu třetí osoby na prodejním dokladu, jsou zcela nedůvodné a neodpovídají předloženým podkladům. V případě pochybnosti o pravosti podpisu byli obchodníci povinni si vyžádat doklad totožnosti a pokud by jeho předložení bylo odmítnuto, neměla být transakce provedena. Příčinou vzniku škody není zanedbání prevenčních povinností na straně žalované, ale nedostatečně ošetřené nakládání s platebními kartami vydávanými peněžními ústavy, které nesou objektivní odpovědnost (§ 373 obchodního zákoníku). Své odpovědnosti se stěžovatelka nemůže zprostit odkazem na ujednání v bodě 6 čl. IV. obchodních podmínek sjednaných účastníky, protože zmíněné ujednání je neplatné ve smyslu § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že soudy učinily závěr o její odpovědnosti za škodu vzniklou žalované v důsledku neoprávněné dispozice s odcizenou platební kartou, aniž by blíže zkoumaly, zda byly naplněny všechny zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti stěžovatelky za škodu. Tedy, zda vedle existence vzniklé škody lze konstatovat rovněž porušení konkrétní povinnosti na straně stěžovatelky, jakož i existenci příčinné souvislosti mezi údajným porušením povinností stěžovatelky a vznikem škody. Soudy pominuly aplikovat ustanovení § 376, § 382 a § 384 obchodního zákoníku týkající se spoluodpovědnosti poškozeného za vzniklou škodu. Stěžovatelka se zavázala provádět transakce prostřednictvím platební karty, byla povinna tyto transakce neprovádět pouze v případě, že karta byla na seznamu zakázaných karet, tedy po nahlášení její ztráty či odcizení žalovanou. Ta porušila smluvní povinnosti zakotvené v obchodních podmínkách, tedy učinit vše potřebné k tomu, aby bylo zabráněno odcizení a zneužití platební karty a ihned oznámit odcizení platební karty. Z tohoto porušení povinností dovodila stěžovatelka vyloučení nároku žalované dle § 376 obchodního zákoníku. Žalovaná porušila povinnosti uvedené v § 382 a § 384 odst. 1 obchodního zákoníku tím, že neučinila opatření potřebná k odvrácení či alespoň zmírnění škody a neohlásila odcizení karty bez prodlení. S těmito námitkami se obecné soudy vůbec nevypořádaly. Stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03, I. ÚS 113/02, III. ÚS 151/06. Nesprávně soudy dle jejího názoru posoudily ustanovení čl. IV./6 obchodních podmínek jako absolutně neplatné dle § 39 občanského zákoníku. Neplatnost uvedeného ustanovení soudy obou stupňů dovodily nejen v rozporu s platným hmotným právem, ale navíc i z odlišných důvodů. Zatímco soud prvního stupně zhodnotil uvedené ustanovení obchodních podmínek jako rozporné se zákonem, soud druhého stupně shledal jeho rozpor s dobrými mravy, k argumentaci stěžovatelky uvedené v odvolání se však nijak nevyjádřil. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 122/05, II. ÚS 322/03, I. ÚS 528/99, IV. ÚS 391/05, I. ÚS 74/06, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 700/05 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 55/2004. V závěru stěžovatelka odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 320/2004, ve kterém byla stěžovatelka také účastníkem, jednalo se skutkově prakticky o totožnou kauzu s obdobnými smluvními podmínkami. Uvedená sporná ujednání obchodních podmínek v tomto případě hodnotil městský soud jako platná a neodporující žádnému kogentnímu ustanovení zákona. Obvodní sou pro Prahu 4 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13.3.2007 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že ústavní právo stěžovatelky porušeno nebylo. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22.11.2007 uvedl, že odpovědnost stěžovatelky za škodu vzniklou žalované vyplývá právě z té skutečnosti, že k naplnění svých povinností vyplývajících ze smlouvy uzavřené s žalovanou použila třetích osob, které se dopustily "primárního" porušení smluvního ujednání účastníků řízení a dále zopakoval závěry uvedené v odůvodnění svého rozsudku. Dle jeho názoru porušení povinnosti držitelem karty nezbavuje stěžovatelku jako finanční ústav povinnosti vynaložit alespoň obvyklou míru péče při ochraně prostředků, které jí byly svěřeny klientem. Vzhledem k tomu, že příčinou vzniku škody způsobené neoprávněnými výběry je v tomto případě nedostatečně ošetřené nakládání s platebními kartami vydávanými peněžními ústavy, bylo by v rozporu s dobrými mravy i s Listinou, pokud by důsledky takové situace měla nést žalovaná, které vznikla škoda. Porušení právní povinnosti na straně stěžovatelky (peněžního ústavu) zde převažuje nad případným porušení právních povinností ze strany žalované, a proto nepřipadá v úvahu použití ustanovení § 382 obchodního zákoníku. Závěrem odvolací soud navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Ve své replice ze dne 21.1.2008 k vyjádření městského soudu stěžovatelka uvedla, že městský soud neuvedl žádné argumenty, kterými by reagoval na námitky a výhrady stěžovatelky obsažené v její ústavní stížnosti. Neuvedl, jakou konkrétní závazkovou povinnost měli obchodníci porušit, neboť své závěry postavil na spekulacích o povinnostech osob zúčastněných na transakcích. Jednoznačnost odlišnosti podpisu dovodil městský soud pouze z expertního grafologického rozboru, to však neznamená, že je tato odlišnost jednoznačná i pro laické obchodníky. Závěr o nedostatečně ošetřeném nakládání s platebními kartami vydávanými peněžními ústavy není nijak právně odůvodněn. Dále stěžovatelka zopakovala své stanovisko ohledně zavinění žalované a poukázala na rozhodnutí městského soudu ze dne 18.10.2006, sp. zn. 54 Co 252, 253/2006, ve kterém došel jiný senát městského soudu v obdobném případu k odlišným právním závěrům než městský soud v projednávaném případu, což je dle názoru stěžovat