IV.ÚS 811/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 811/21 ze dne 1. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Soukromá základní škola Cesta k úspěchu v Praze, s. r. o., sídlem U Hadovky 1544/11, Praha 6 - Dejvice, zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 2020 č. j. 21 Cdo 3084/2020-198, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Jitky Svobodové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu označeného v záhlaví tvrdíc, že jím byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále je "obvodní soud") rozsudkem ze dne 26. 9. 2017 č. j. 8 C 117/2016-73 zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastnice domáhala určení, že neplatné je rozvázání jejího pracovního poměru se stěžovatelkou, u níž byla zaměstnána jako učitelka od 1. 7. 2008. Následně byla k 1. 7. 2010 jmenována ředitelkou základní školy, jejímž zřizovatelem je stěžovatelka. Obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice byla ředitelkou jmenována podle § 166 odst. 7 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen "školský zákon"). Vedlejší účastnice tak byla jmenována na vedoucí pracovní místo, čímž současně došlo ke změně jejího původního pracovního poměru. Podle § 73a odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), odvoláním z vedoucí pozice pracovní poměr nekončí a zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu pracovního zařazení na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Podle obvodního soudu by odpovídající prací bylo pro vedlejší účastnici místo učitelky. Stěžovatelka však prokázala, že všechna místa učitelů a učitelek byla u ní obsazena. Byla tak dána fikce nadbytečnosti vedlejší účastnice podle § 52 písm. c) zákoníku práce, a protože výpověď splňovala všechny náležitosti, obvodní soud žalobu zamítl. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 9. 2018 č. j. 23 Co 102/2018-154 potvrdil rozsudek obvodního soudu. Na rozdíl od obvodního soudu shledal, že byť byl v § 166 odst. 7 školského zákona obsažen výraz "jmenování", nešlo o pracovní pozici, na kterou by se dosazovalo jmenováním ve smyslu § 33 odst. 3 zákoníku práce. Podle § 73 odst. 1 zákoníku práce lze zaměstnance odvolat z vedoucího pracovního místa, jde-li o případy uvedené v § 33 odst. 3. Jelikož stěžovatelka je jiným zaměstnavatelem neuvedeným v tomto ustanovení, je podle § 73 odst. 2 zákoníku práce možnost odvolání z vedoucího pracovního místa podmíněna předchozí dohodou o možnosti odvolání a možnosti se jej vzdát. Tato dohoda byla uzavřena. Stěžovatelka s vedlejší účastnicí uzavřela dne 30. 6. 2008 pracovní smlouvu se sjednaným druhem práce učitelka. Vedlejší účastnice svým podpisem tehdy stvrdila, že byla seznámena s organizačním řádem z 1. 12. 2007, který mimo jiné upravoval náplň práce ředitele školy, jakož i jeho povinnosti při skončení pracovního poměru, při odvolání z funkce nebo vzdání se funkce (jeho povinností bylo funkci předat nově jmenovanému řediteli, a není-li to možné, svému zástupci či určené osobě). Až následně byla ke dni 1. 7. 2010 vedlejší účastnice ustavena ředitelkou školy, k čemuž mohlo dojít jen s jejím souhlasem. Byla-li vedlejší účastnici nabídnuta funkce ředitelky s obsahem vymezeným v organizačním řádu, pak přijetím takové nabídky vedlejší účastnice akceptovala, že z této funkce může být i odvolána nebo se jí může vzdát. Městský se ztotožnil s tím, že stěžovatelka neměla pro vedlejší účastnici jinou práci odpovídající její kvalifikaci a zdravotnímu stavu. 4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 9. 2019 č. j. 21 Cdo 1484/2019-178 zamítl dovolání vedlejší účastnice. Na rozdíl od městského soudu dospěl k závěru, že i podle § 166 odst. 7 školského zákona docházelo ke jmenování ředitele školy. Dikce tohoto ustanovení byla totiž jednoznačná ("jmenuje právnická osoba do funkce ředitele školy"). K odvolání vedlejší účastnice z funkce ředitelky tak nebylo třeba dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa. Školský zákon nevymezuje důvody, pro které lze ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba, odvolat, proto mohla stěžovatelka odvolat vedlejší účastnici z kteréhokoli důvodu nebo i bez uvedení důvodu. Nejvyšší soud se ztotožnil s tím, že nabídnout jiné místo odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci odvolaného vedoucího zaměstnance není třeba, není-li v dané době u zaměstnavatele takové místo. Nejvyšší soud vyhodnotil, že byť nebyl rozsudek městského soudu založen na přiléhavých důvodech, byl věcně správný. 5. Proti rozsudku Nejvyššího soudu podala vedlejší účastnice ústavní stížnost, jíž Ústavní soud vyhověl nálezem ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 4002/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz) a napadený rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. Ústavní soud vyhodnotil, že dovoláním nebyl napaden právní závěr městského soudu, že v dané věci nešlo o pracovní poměr založený jmenováním podle § 33 odst. 3 zákoníku práce (tento dílčí závěr dovolatelce konvenoval, proto jej dovoláním nezpochybnila). Nejvyšší soud tak nebyl oprávněn tento nenapadený závěr přezkoumávat a revidovat. Naopak se Nejvyšší soud nezabýval uplatněnými dovolacími otázkami (otázkou přijetí nabídky místa ředitelky s obsahem pracovního poměru vymezeném v organizačním řádu a otázkou extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy při posuzování existence jiného volného vhodného místa). 6. Následně Nejvyšší soud změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se určuje neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Nejvyšší soud vycházel z dovoláním nezpochybněného dílčího závěru městského soudu, že pozice ředitele základní školy zřízené stěžovatelkou není pracovní pozicí ve smyslu § 33 odst. 3 zákoníku práce obsazenou jmenováním. V takové situaci mohla být vedlejší účastnice odvolána z funkce ředitelky pouze tehdy, byla-li by možnost odvolání a vzdání se funkce dohodnuta podle § 73 odst. 2 zákoníku práce. Právní otázka, v jaké formě a za jakých podmínek může být platně taková dohoda uzavřena, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena ve všech souvislostech. Nejvyšší soud uvedl, že zmíněná dohoda může být platně uzavřena i ústně. I přesto se neztotožnil se závěrem městského soudu, že v posuzované věci byla taková dohoda uzavřena. Jde totiž o dvoustranný právní úkon a uzavření dohody předpokládá ofertu a její akceptaci. Nejvyšší soud nesouhlasil s názorem městského soudu, že dohoda byla sjednána tak, že podpisem pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2008, jíž byla vedlejší účastnice přijata na místo učitelky, vedlejší účastnice stvrdila, že byla seznámena s organizačním řádem, který mimo jiné upravuje pracovní náplň ředitele školy a jeho povinnosti při odvolání nebo vzdání se funkce. Podle Nejvyššího soudu nešlo o adresný a určitý návrh na uzavření dohody ve smyslu § 73 odst. 2 zákoníku práce. U oferty se přitom vyžaduje adresnost (omezení návrhu na konkrétně určenou osobu) a určitost jejího obsahu, z nějž vyplývá vůle oferenta být vázán, dojde-li k přijetí nabídky. Ze žádných skutečností a důkazů obsažených ve spise nebylo možno dovodit, že stěžovatelka takovou ofertu učinila. Stěžovatelka ostatně s ohledem na svůj závěr, že pracovní poměr byl založen jmenováním, na kterém setrvala v průběhu celého řízení, sama uvedla, že nepovažovala za potřebné uzavření dohody o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa. Podle Nejvyššího soudu nedošlo k platnému odvolání vedlejší účastnice z místa ředitelky, a proto se nezabýval dalšími dovolacími námitkami, neboť jejich posouzení by na věc již nemělo vliv. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka namítá, že se v napadeném rozsudku Nejvyšší soud odchýlil od názoru vyjádřeného v nálezu sp. zn. III. ÚS 4002/19, jímž byl zrušen předchozí rozsudek Nejvyššího soudu. Dovolací soud se podle stěžovatelky měl zabývat celým odůvodněním městského soudu. Vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) neznamen