IV.ÚS 812/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 812/06 ze dne 10. 10. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti Ing. I. D., zastoupeného JUDr. Irenou Hruškovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze 5, nám. Kinských 3, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29. 11. 2005, č. j. 18 T 8/2005-1472, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 12 To 34/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1088/2006, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i principů in dubio pro reo a prokázání viny, garantovaných čl. 8 odst. 2 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29. 11. 2005, č. j. 18 T 8/2005-1472, uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. z. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. z., z části jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. z., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s dohledem. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. z. uložen trest zákazu činnosti na dobu 6 let spočívající v zákazu provozování živnosti a soukromého podnikání s předmětem podnikání vymáhání pohledávek. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému B. P. škodu ve výši 460.000,- Kč. Stěžovatelem podané odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 12 To 34/2006, zamítl jako nedůvodné a následně podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1088/2006, odmítnuto podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká především porušení jeho práva na spravedlivý proces, ke kterému došlo v prvé řadě porušením principů řádné protokolace. Proti obsahu protokolů o hlavním líčení konaném dne 18. a 19. 10. 2005 před soudem I. stupně podal stěžovatel námitky. Těmto námitkám však bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2006 vyhověno podle stěžovatelova názoru pouze částečně a stěžovatelem následně podaná stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2006 jako nedůvodná zamítnuta se zdůvodněním, že namítané přednesy nejsou relevantní ve vztahu k projednávané trestní věci. Stěžovatel je však toho názoru, že jím namítané skutečnosti, které se nestaly obsahem protokolů, jsou rozhodné pro posouzení některých skutků, neboť pokud obecné soudy vycházely z neúplné a pozměněné výpovědi poškozeného, musí být následné právní závěry mylné. Dále stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká, že vyvozené závěry obecných soudů jsou v rozporu s provedenými důkazy i se spisovým materiálem a z tohoto důvodu se jeví jako zcela nepřesvědčivé. Obecné soudy dovodily, že ve všech případech měl stěžovatel jednat podvodným způsobem, přičemž se měl takto pokusit získat finanční částku v souhrnu 46.590.596,- Kč. Všichni poškození však měli mandátní smlouvy před jejich podpisem několik dní k dispozici, konzultovali je a nemůže obstát závěr soudu o tom, že stěžovatel měl záměrně a cíleně jednat v rozporu se zákonem. Stěžovatel má za to, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nelze v jeho věci prokázat subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 tr. z., neboť to byli poškození, kteří porušili ustanovení mandátní smlouvy. Tito v čl. IV mandátní smlouvy souhlasili s ujednáním o odměně, která stěžovateli za jeho činnost v dohodnuté výši z celkové výše pohledávek náleží, jakož i s ustanovením o smluvní pokutě. Pokud si tedy poškození řádně nepřečetli mandátní smlouvu, event. čestné prohlášení a případně dodatky, jimiž byl pro řešení sporů určen rozhodce, pak stěžovateli tuto skutečnost nelze dávat za vinu, a to ani v důsledku nepozornosti či omylu. Nelze říci, že by se ve všech případech jednalo o záležitosti tak složité, které by všichni poškození jako dlouhodobě podnikající osoby nebyli s to řádně pochopit a uvědomit si dosah svých závazků, včetně rozhodčích doložek. Z těchto důvodů nelze podle stěžovatelova názoru v žádném případě dospět k závěru, že by si ve vztahu k jednotlivým poškozeným počínal vědomě s přímým úmyslem obohatit se na jejich úkor, že by je přesvědčoval o podpisu mandátních smluv s vysvětlením jiného obsahu těchto smluv, než ve skutečnosti měly, a s cílem využít tohoto jejich omylu ke svému obohacení. Stěžovatel má proto za to, že jednání kladené mu za vinu nenaplňuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. l, 4 tr. z., jehož obligatorním znakem subjektivní stránky je zavinění ve formě úmyslu. S ohledem na tvrzený zásah do základních práv, kdy obecné soudy nedostály podle stěžovatelova názoru ústavním požadavkům kladeným jak na dokazování v trestním řízení, tak i na zajištění práv obviněného na obhajobu a prokázání viny, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, sp. zn. 18 T 8/2005, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře. 5. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 16. 5. 2006 s tím, že má za to, že důkazy, které byly provedeny jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudy obou stupňů, plně odůvodňují správnost závěrů, které byly soudem učiněny. 6. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ve svém vyjádření uvádí, že má za to, že vydaná rozhodnutí obecných soudů jsou z hlediska argumentačního natolik vyčerpávající, že je možné na ně odkázat, a případné vyjádření by s ohledem na důvody ústavní stížnosti bylo jejich pouhým opakováním. 7. Shora uvedená vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí. III. 8. Ústavní soud zvážil všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů spolu s připojeným spisovým materiálem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ke stěžovatelem v ústavní stížnosti uváděným námitkám stran hodnocení důkazů a neprokázaní jeho zavinění Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel tyto námitky na svoji obhajobu vznesl již v průběhu hlavního líčení, v odůvodnění podaného odvolání ze dne 8. 2. 2006 a jeho doplnění ze dne 11. 5. 2006 proti rozhodnutí soudu I. stupně, v průběhu veřejného zasedání a v odůvodnění dovolání ze dne 20. 7. 2006 proti rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že nalézací i odvolací soud, a nad rámec svého odmítavého rozhodnutí i Nejvyšší soud ČR, se zmíněnými námitkami stěžovatele pečlivě zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(. 10. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování opravňující soudy rozhodnout. Ke stěžovatelovým výhradám k hodnocení provedených důkazů obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněné námitky stran uzavírání mandátních smluv s poškozenými, které, jak tvrdí stěžovatel, si mohli poškození dostatečně prostudovat a konzultovat je a nelze mu tedy dávat za vinu jejich nepozornost či omyl a dovozovat tak jeho přímý úmysl se obohatit na jejich úkor. Oba obecné soudy při hodnocení provedených důkazů a rozhodování v dané tre