IV.ÚS 812/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 812/24 ze dne 19. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti NOVUM-tour, spol.s r.o., sídlem M. Macha 1271, Praha 5 - Zbraslav, zastoupené Mgr. Ing. Josefem Pisakem, advokátem, sídlem Dobronická 1257, Praha 4 - Libuš, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 2023 č. j. 22 Cdo 647/2023-160, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2022 č. j. 21 Co 4/2021-139 ve znění opravného usnesení ze dne 14. listopadu 2022 č. j. 21 Co 4/2021-142, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. září 2020 č. j. 28 C 171/2019-64, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 5, sídlem náměstí 14. října 1381/4, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Stěžovatelka se žalobou domáhala určení, že se na základě mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku stala vlastníkem části pozemku parc. č. X1 v k. ú. Košíře, vedeného u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu. Pozemek o celkové výměře 3959 m2 je podle zapsaného stavu v katastru nemovitostí ve vlastnictví hlavního města Prahy a je svěřený do správy vedlejší účastnice. Část tohoto pozemku o výměře 164 m2 byla oplocena se sousedním pozemkem o výměře 198 m2 parc. č. X2 v k. ú. Košíře. Společné oplocení bylo zřejmě vybudováno v době, kdy celá sporná plocha byla součástí pozemku parc. č. X v k. ú. Košíře. V roce 1992 byl na základě geometrického plánu z pozemku parc. č. X (dále vedeného pod parc. č. X1) oddělen pozemek parc. č. X2 a jako náhrada v restituci předán soukromému majiteli. Na základě kupní smlouvy ze dne 21. 6. 1994 se pak stala vlastníkem pozemku parc. č. X2 stěžovatelka. V řízení před obecnými soudy stěžovatelka uvedla, že původní vlastník stěžovatelce prezentoval jako předmět převodu celou oplocenou plochu, tj. včetně části pozemku parc. č. X1. Při podpisu kupní smlouvy navíc stěžovatelka obdržela klíč od brány, která je dodnes jediným přístupem na celou oplocenou plochu. Stěžovatelka proto vnímala celou oplocenou plochu jako vlastní a řádně se o ni starala. Několikrát tak činila i na výzvu vedlejší účastnice. O tom, že nebyla vlastníkem celé oplocené plochy, se stěžovatelka dozvěděla až v roce 2019, kdy ho nechala za účelem prodeje zaměřit. 3. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu zamítl. V souvislosti s mimořádným vydržením zkoumal, zda byla stěžovatelka v dobré víře, že jí pozemek patří. Z výslechu svědka - osoby pověřené k údržbě pozemku a předložených listinných důkazů zjistil, že stěžovatelka pozemek prakticky nevyužívala, její jednatel se dlouhodobě zdržoval v zahraničí. Přístupová vrata nebyla zajištěna, pozemek příležitostně obývali bezdomovci, parkovala na něm cizí vozidla a vznikla zde černá skládka. Pověřená osoba odvážela odpadky a odstraňovala náletové dřeviny - a to i na výzvy vedlejší účastnice k zajištění úklidu na pozemku parc. č. X2. Stěžovatelka podle obvodního soudu neprokázala svá tvrzení, že s ní původní vlastník jednal o prodeji celého oploceného pozemku. V řízení naopak vyplynulo, že součástí kupní smlouvy byl geometrický plán z roku 1992 s přesnou výměrou a umístěním pozemků. Oba pozemky měly pravidelný tvar a nenacházely se ve složitém terénu. Údaje byly navíc jasně patrné i při zběžném nahlédnutí do katastru nemovitostí. Podle obvodního soudu tak stěžovatelka mohla jen těžko být v dobré víře, že rozloha jejího pozemku byla prakticky dvojnásobná. 4. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu potvrdil. Upřesnil, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 v souvislosti s vydržením (řádným i mimořádným) již neužívá pojem dobré víry, vyžaduje, aby byl držitel poctivý ve smyslu § 992 odst. 1 občanského zákoníku. Městský soud odmítl výklad stěžovatelky, že u mimořádného vydržení postačí prokázat nepoctivý úmysl držitele. Šlo by o logický rozpor se zněním § 1096 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého se při mimořádném vydržení nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího. Na držbu předchůdce nelze klást přísnější požadavky než na držbu současného držitele. Po zhodnocení všech skutečností městský soud uzavřel, že stěžovatelka nemohla být poctivým držitelem. 5. Stěžovatelka podala dovolání, protože byla přesvědčena, že nižší soudy posoudily předpoklady mimořádného vydržení nesprávně. Nejvyšší soud jí dal za pravdu a rozsudek městského soudu zrušil (rozsudek ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. 22 Cdo 1686/2021). Vysvětlil, že podmínkou mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku není poctivá držba ve smyslu § 992 odst. 1 občanského zákoníku, ale absence nepoctivého úmyslu držitele. V nepoctivém úmyslu podle § 1095 občanského zákoníku jedná držitel s vědomím toho, že držbou působí jinému bezdůvodně újmu. Nesoulad mezi zněním § 1095 a § 1096 odst. 2 je nezamýšleným nedostatkem občanského zákoníku. 6. Městský soud poté posoudil skutkový stav tak, že stěžovatelka jednala v nepoctivém úmyslu. Setrval proto na svém dřívějším rozsudku, že stěžovatelka nesplnila zákonné podmínky pro mimořádné vydržení pozemku. 7. Stěžovatelka podala další dovolání, neboť byla přesvědčena, že zjištěné skutečnosti nebyly pro prokázání nepoctivého úmyslu dostatečné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Podle Nejvyššího soudu jde o nepoctivý úmysl i u zjevných okolností, ze kterých lze bez pochybností poznat, že se držitel ujal držby pozemku o výrazně větší rozloze, než který nabyl. Ztotožnil se proto s argumentací nižších soudů, podle které si stěžovatelka s ohledem na všechny okolnosti musela být vědoma, že oplocená plocha je oproti výměře kupovaného pozemku "téměř jednou" tak velká. II. Argumentace stěžovatelky 8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud argumentoval v rozhodnutích o prvním a druhém dovolání odlišně. V prvním rozhodnutí je nepoctivý úmysl vztažen k tomu, že se držitel úmyslně vetřel v držbu potajmu nebo lstí. V druhém rozhodnutí stačilo k prokázání nepoctivého úmyslu, že připlocený pozemek je příliš velký. Jde o podstatnou změnu argumentace, kterou soud dostatečně neodůvodnil. Podle stěžovatelky ze žádné skutečnosti neplyne, že jednala v nepoctivém úmyslu či někomu působila bezdůvodně újmu. Stěžovatelka podotýká, že držbu nabyla řádným zakoupením pozemku a spolehla se na tvrzení prodávajícího, že celá oplocená plocha je součástí převodu. O oplocenou plochu se dlouhá léta řádně starala, a to i na opakované výzvy vedlejší účastnice. Není tedy pravda, že by se vetřela v držbu svémocně, potajmu nebo lstí. 9. Protože stěžovatelka jako korporace nedisponuje vůlí, bylo třeba prokázat, že nepoctivý úmysl měl její jednatel. Ten však na pozemku nikdy osobně nebyl. Jen z pouhého faktu, že měla stěžovatelka v živnostenském rejstříku zapsán jako předmět činnosti provádění staveb, nelze dovozovat, že si musel být jednatel vědom rozdílu mezi zapsaným a skutečným stavem. Stěžovatelka opakovaně namítala, že pozemky zakoupila prostřednictvím zástupce, jednatel žije dlouhodobě v zahraničí a nemohl tedy vlastními smysly pozemek posoudit. S tím se obecné soudy nijak nevypořádaly. Bylo na vedlejší účastnici, aby tvrdila a prokázala opak, což se nestalo. Nepoctivý úmysl vedlejší účastnice dovozovala jen z poměru výměr obou pozemků. Vedlejší účastnice svoji část oplocené plochy neudržovala vůbec. Podle judikatury je při zvažování dobré víry držitele třeba přihlédnout i k postoji vlastníka takto držené části pozemku. Pokud by si stěžovatelka všimla rozdílné velikosti pozemku oproti výměře v katastru, neudržovala by přes 20 let celou plochu na svoje náklady. V roce 1994 nemohla tušit, že bude někdy v budoucnu přijat zákon obsahující institut mimořádného vydržení, který by mohla využít k získání připlocené části pozemku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud připomíná, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení