IV.ÚS 813/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 813/08 ze dne 30. 6. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007 sp. zn. 5 Tdo 995/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2007 čj. 9 To 42/2007-451 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006 čj. 3 T 190/2006-424 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 28. 3. 2008 a doplněným dne 21. 4. 2008 se J. K. (dále též "stěžovatel", případně "obviněný") domáhal, aby Ústavní soud pro porušení základního práva na spravedlivý proces dle článku 8 odst. 2 a článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci vedené u Městského soudu v Brně. II. Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně 3 T 190/2006 vyplývá, že rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 29. 11. 2006 byl obviněný uznán pro skutek v rozsudku popsaný vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 10 000,- Kč. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku téhož soudu ze dne 16. 11. 2004 sp. zn. 1 T 121/2004. Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 11. 2006 podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně dne 15. 3. 2007 tak, že zrušil napadený rozsudek ve výroku o uložení peněžitého trestu. V ostatních částech zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Nejvyšší soud dovolání obviněného podané z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu odmítl usnesením ze dne 20. 9. 2007 jako zjevně neopodstatněné. III. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, a článku 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) a článku 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že byl porušen princip presumpce neviny, nebyla mu bez pochybností prokázána vina a nebylo mu umožněno vyslýchat svědky ve svůj prospěch. Obdobně jako v dovolání stěžovatel uvedl, že z popisu skutku zachyceného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevyplývají znaky trestného činu podle § 148 odst. 1 tr. zákona. Podle jeho názoru skutek, jak byl popsán ve zmíněném výroku o vině, je dokonán, jakmile třetí osoby nesplní svou povinnost odvést daň z přidané hodnoty; chování těchto třetích osob však nemohl ovlivnit. Byl tak obviněn z trestného činu, který nebyl dokonán. V rámci tvrzení o porušení principů spravedlivého procesu stěžovatel mj. uvedl, že nalézací soud nevyslechl jako svědka jednatele společnosti Italtrade CZ, s. r. o., "a ani se nepokoušel tohoto svědka pro účely řízení získat". Svědkové V. a P. měli na věci protichůdný zájem a jejich svědecké výpovědi nemohly být zásadním podkladem pro závěr o jeho vině. Návrh na výslech svědka A. Z., který mohl potvrdit stěžejní otázku, zda zboží, na které byly předmětné faktury vystaveny, reálně existovalo či nikoliv, soud zamítl. Poukaz soudů všech stupňů na to, že byl v minulosti odsouzen za jinou majetkovou trestnou činnost, byl nepřípustný a rozporný se zásadou presumpce neviny. Soudy se dále nesprávně vypořádaly s existencí trestního příkazu Městského soudu v Brně ve věci 10 T 121/2004 a nesprávně aplikovaly ustanovení § 324e odst. 5 tr. řádu. Napadené rozhodnutí tak bylo vydáno v rozporu se zásadou nulla poena sine lege. IV. Městský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na jakési třetí osoby, které nesplnily povinnost odvést DPH. Žádné takové zjištěné nebyly a byl to právě on a jen on, kdo předkládáním fiktivních faktur usiloval o zkrácení své daňové povinnosti. Všechny důkazy toto jednání prokazují ve svém souhrnu a italský jednatel firmy Italtrade CZ, s. r. o., svým miniaturním dluhem za telekomunikační služby dost obtížně může změnit skutkové závěry ohledně faktur za různorodé komodity údajně jim vystavované. Právní zástupce stěžovatele repliku k výše uvedenému vyjádření Městského soudu v Brně nepodal. V. Ústavní soud se dále seznámil s obsahem vyžádaného spisu Městského soudu v Brně 3 T 190/2006 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů. Ústavní soud úvodem konstatuje, že z ústavní stížnosti není dostatečně zřejmý vztah mezi konkrétními námitkami a jednotlivými články Listiny či Úmluvy, jejichž porušení bylo tvrzeno. Stěžovatel především namítl porušení článku 8 odst. 2 Listiny, dle jehož věty první "Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon." Tomuto článku koresponduje článek 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy, dle něhož " Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem; ... ." Ústavní soud k tomu uvádí, že pokud jde o posouzení zákonnosti zbavení osobní svobody, resp. uvěznění podle citovaných článků Listiny a Úmluvy, přichází v úvahu jen posouzení z hlediska procesního, tj. zda byl trest uložen příslušným soudem a v řízení, které lze označit za spravedlivé ve smyslu článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Z hlediska hmotného práva, tj. zda uložený trest je stanovený zákonem a pohybuje se v rámci zákonem stanovené trestní sazby, se zákonnost zbavení svobody posuzuje podle článku 39 Listiny, resp. článku 7 Úmluvy. V rámci tvrzení o porušení principů spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy stěžovatel namítal, že mu nebylo umožněno vyslýchat ve svůj prospěch svědky A. Z. a jednatele společnosti Italtrade CZ, spol. s r. o., F. F. V této souvislosti Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. tyto pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález I. ÚS 113/02 in Sb.n.u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že neprovedení výše uvedených důkazů nalézací soud dostatečně odůvodnil na straně 4 rozsudku ze dne 29. 11. 2006. Provádění dalších důkazů považoval za nadbytečné i odvolací soud, což konstatoval na str. 3 svého usnesení ze dne 15. 3. 2007. Tvrzení stěžovatele o porušení zásad spravedlivého procesu vadným dokazováním je proto z uvedených důvodů zjevně neopodstatněné. Tvrzení o porušení principu presumpce neviny zakotveného v čl. 6 odst. 2 Úmluvy, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny stěžovatel nepodložil jakoukoliv ústavněprávní argumentací. Pouze uvedl, že za rozporný s tímto principem považoval konstatování soudů, že v minulosti již byl souzen a odsouzen za jinou majetkovou trestnou činnost. Jinak řečeno, princip presumpce neviny měl být podle stěžovatele porušen tím, že bylo poukázáno na předcházející odsouzení. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že obecným soudům nic nebrání seznámit se s trestní minulostí obviněného, pokud své rozhodnutí o vině založí nikoliv na předcházejících rozhodnutích obecných soudů, ale na vlastním a samostatném zhodnocení všech provedených důkazů - jak tomu bylo i v případě stěžovatele. Tvrzení stěžovatele je i v tomto směru zjevně neopodstatněné. Stěžovatel dále tvrdil, opět bez podrobnější ústavněprávní argumentace, porušení článku 7 odst. 1 Úmluvy, jež zní: "Článek 7 Zákaz trestu bez zákona 1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestn