IV.ÚS 814/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 814/06 ze dne 11. 1. 2008 N 8/48 SbNU 67 K podmínce osvobození od daně z převodu nemovitostí podle § 20 odst. 7 písm. g) zákona č. 357/1992 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 11. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 814/06 ve věci ústavní stížnosti PG - SERVIS, a. s., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2006 č. j. 7 Afs 122/2005-70, vydanému ve věci platebního výměru finančního úřadu, kterým byla stěžovatelce vyměřena daň z převodu nemovitostí, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu jako vedlejšího účastníka řízení. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2006 č. j. 7 Afs 122/2005-70 se ruší, neboť jím byla porušena práva a svobody stěžovatelky zakotvené v čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. 12. 2006 a doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2006 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť měla za to, že jím byla porušena její základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. 2. Platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 9 č. 1020001987 ze dne 12. 12. 2002 č. j. 267953/02/009962/4444 byla stěžovatelce vyměřena daň z převodu nemovitostí v částce 237 965 Kč. Odvolání stěžovatelky do tohoto platebního výměru bylo rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 25. 7. 2003 č. j. FŘ-1527/14/03 zamítnuto; zamítnuta byla i žaloba proti tomuto rozhodnutí (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004 č. j. 7 Ca 234/2003-31); kasační stížnost stěžovatelky zamítl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud. 3. Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda stěžovatelka v době úplatného převodu s účinky vkladu k 19. 3. 2002 splňovala podmínku pro osvobození od daně z převodu nemovitostí ve smyslu § 20 odst. 7 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o trojdani"), která požadovala, aby převodcem byla fyzická či právnická osoba a převod stavby byl prováděn v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, kterou je výstavba nebo prodej staveb a bytů, nebo jejich předmětem činnosti je výstavba nebo prodej staveb a bytů. 4. Ve svém rozsudku Nejvyšší správní soud poukázal na změnu právní úpravy spočívající v novele provedené zákonem č. 103/2000 Sb., kterým bylo změněno s účinností od 1. 7. 2000 ustanovení § 20 odst. 7 zákona o trojdani, dále odkázal na nařízení vlády č. 140/2000 Sb., kterým se stanoví seznam oborů živností volných, a nařízení vlády č. 469/2000 Sb., kterým se stanoví obsahové náplně jednotlivých živností. Obě tato nařízení nabyla účinnosti dne 1. 1. 2001. V důsledku změn právní úpravy bylo možno přiznat osvobození jen za předpokladu, že předmětem činnosti fyzické nebo právnické osoby byla živnost zařazená v prvním z uvedených nařízení pod položkou 90 "realitní činnost" nebo bylo-li předmětem činnosti fyzické nebo právnické osoby "provádění staveb, jejich změn a odstraňování" a "provádění jednoduchých a drobných staveb, jejich změn a odstraňování" zařazené do skupiny 213 - Stavebnictví ve druhém z uvedených nařízení. Stěžovatelka však žádný ze shora uvedených předmětů činnosti zapsaný v obchodním rejstříku neměla. Stěžovatelkou uváděný předmět podnikání "koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej" přestal splňovat od 1. 1. 2001 v důsledku účinnosti uvedených nařízení vlády požadavek stanovený v § 20 odst. 7 písm. a) zákona o trojdani. U stěžovatelky sice po 1. 1. 2001 nedošlo ke změně právního statusu z hlediska živnostenského zákona, protože byla i nadále oprávněna ke koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a k prodeji, ale toto živnostenské oprávnění ji po 1. 1. 2001 již neopravňovalo k uplatnění nároku na osvobození od daně z převodu nemovitosti. III. 5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že byla investorem bytového areálu v Praze 9 - Kbelích, Semilská ulice, č. p. 926, 927. Předmětný bytový areál byl pravomocně zkolaudován dne 19. 9. 2000. Poté stěžovatelka na základě svého podnikatelského záměru přistoupila k prodeji jednotlivých bytů. První kupní smlouva s konečným nabyvatelem bytové jednotky byla uzavřena dne 4. 10. 2000, přičemž bytové jednotky byly prodávány až do konce roku 2002. Kupní smlouva, jež byla podkladem pro vydání shora uvedeného platebního výměru, byla uzavřena dne 20. 2. 2002 a vklad do katastru nemovitostí byl proveden příslušným katastrálním úřadem s účinností ke dni 19. 3. 2002 pod č. j. V-10482/2002. 6. Dle názoru stěžovatelky splňovala všechny podmínky pro osvobození daně z převodu nemovitostí. Toto své tvrzení opírala o fakt, že ke dni převodu vlastnického práva byla držitelem živnostenského oprávnění na koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje, vydaného podle dříve platných právních předpisů. Poukázala na přechodná ustanovení zákona č. 356/1999 Sb. (novely živnostenského zákona, na jejímž základě bylo vydáno nařízení vlády č. 140/2000 Sb.), která stanovila, že živnostenská oprávnění, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají zachována. Stěžovatelka se domnívala, že argumentace spočívající v absenci vydaného živnostenského oprávnění dle nové právní úpravy, resp. jeho zápisu do obchodního rejstříku, se jeví jako nedostatečná, ba jdoucí proti smyslu zákonné úpravy. Na podporu svých argumentů odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 10 Ca 190/2005. Stěžovatelka měla za to, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo legalizováno nezákonné rozhodnutí správních orgánů o vyměření daně mimo rámec stanovený zákonem, takže došlo soudním rozhodnutím obecného soudu k nezákonnému vyvlastnění stěžovatelčina majetku ve prospěch státu. Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že předsedou senátu Městského soudu v Praze, který zamítl správní žalobu stěžovatelky, byl JUDr. Jaroslav Hubáček, jenž byl přidělen do senátu Nejvyššího správního soudu, který měl rozhodovat u této soudní instance o stěžovatelčině kasační stížnosti. Až na základě podané námitky bylo rozhodnuto o vyloučení JUDr. Jaroslava Hubáčka z projednávání a rozhodnutí věci. Možnost ovlivnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla dle stěžovatelčina názoru dostatečným důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí. IV. 7. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 3. 2006 uvedl, že se domnívá, že stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí jako soud IV. instance přesto, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu není tento soud nadřízený obecným soudům. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že se nedomnívá, že by došlo k porušení stěžovatelkou citovaných článků Listiny, odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. 8. Vedlejší účastník, Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, ve svém obsáhlém vyjádření ze dne 7. 3. 2007 poukázal na to, že zákonná podmínka pro osvobození od daně z převodu nemovitosti podle § 20 odst. 7 zákona o trojdani ve tvaru "převod stavby je prováděn v souvislosti s podnikatelskou činností", aniž by povaha a charakter této činnosti byly blíže konkretizovány, platila pouze do 30. 6. 2000. Ode dne 1. 7. 2000 nebylo již možné uznat pro osvobození od daně z převodu nemovitosti jakoukoliv podnikatelskou činnost převodce. Dle novely zákona o trojdani provedené zákonem č. 103/2000 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. 7. 2000, byla podnikatelská činnost převodce specifikována jako výstavba nebo prodej staveb a bytů. Ke dni účinnosti této novely ovšem podnikatelská činnost prodej staveb a bytů nebyla upravena v žádném právním předpisu o živnostenském podnikání. Vzhledem k této skutečnosti se v období od 1. 7. 2000 do 31. 12. 2000 vztahovalo osvobození na podnikatelské subjekty, které měly jakkoliv znějící živnost, jež je opravňovala k tomu, aby prováděly výstavbu nebo prodej staveb bytů. V této době vyhovovalo této podmínce i nadále živnostenské oprávnění "koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej", avšak po datu 1. 1. 2001 v důsledku změny právní úpravy již nikoliv. Dále ve svém vyjádření souhlasil s argumentací předloženou v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V závěru svého podání vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. 9. Stěžovatelka ve své replice ze dne 4. 4. 2007 k vyjádření Nejvyššího správního soudu uvedla, že odkaz na odůvodnění rozsudku, který se již měl stížnostními důvody zabývat, je zcela nedostatečný, stejně jako citované odůvodnění. Napadené rozhodnutí jednoznačně porušilo princip "není daně be