IV.ÚS 814/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 814/15 ze dne 26. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele V. D., právně zastoupeného advokátem Mgr. Radkem Matoulkem, Velké nám. 147, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2014 sp. zn. 5 T 186/2013, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 12 To 262/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 4 Tdo 1598/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 18. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2014 sp. zn. 5 T 186/2013 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 tr. z. a přečinu zpronevěry dle ustanovení § 206 odst. 1 a 3 tr.z. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Současně byl uznán povinným k náhradě škody ve výši 1.148.948,- Kč. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. 10 To 281/2013 bylo odvolání odsouzeného zamítnuto. Usnesením Nejvyššího soudu zde dne 14. 1. 2015 sp. zn. 4 Tdo 1598/2014 bylo dovolání odmítnuto. Stěžovatel je toho názoru, že ústavní stížností napadenými usneseními došlo k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel ve svém návrhu přitom vychází z toho, že volné hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování. Informace z hodnoceného důkazu musí zůstat bez jakéhokoliv zkreslení v procesu jeho hodnocení a výlučně jen taková se může promítnout do konečného úsudku soudu. Stěžovatel má za to, že soudy v jeho věci nepostupovaly v souladu s trestním řádem a zásadami trestního procesu. Stěžovatel stále upozorňoval na ty samé skutečnosti, které však obecné soudy přehlížely. Každé tvrzení stěžovatele, které prezentoval v průběhu trestního řízení, je potvrzeno důkazem. Naopak proti jeho prokázaným tvrzením stojí velmi chatrná konstrukce poškozené a její matky. O jejich nevěrohodnosti svědčí i to, že trestní oznámení podala poškozená teprve poté, co po ní a její matce začal odsouzený uplatňovat vrácení dlužných částek, které jim půjčil naopak on. Ze strany poškozené se tak jedná o ryze účelovou snahu vyhnout se placení dluhu. O nevěrohodnosti poškozené a skutečnosti, že je osobou, která žije tzv. "na úvěr" svědčí množství půjček, které měla ještě dříve, než se seznámila s odsouzeným. Nelze též přehlížet, že poškozená si nebrala hypotéku za účelem rekonstrukce, ale za účelem vrácení peněž svědkovi Kociánovi a půjčení peněz odsouzenému, tedy v rozporu s účelem, za kterým tuto hypotéku obdržela. Motivem k podání trestního oznámení byla nepochybně snaha vyhnout se zaplacení dluhu odsouzenému a uhrazení jejího úvěru třetí osobou. Obecné soudy hodnotily důkazy jednostranně pouze v neprospěch stěžovatele. Dostatečně se nevypořádaly se svědectvím svědka Duny, který potvrdil verzi stěžovatele, nebylo přihlédnuto k písemnému potvrzení o doplacení dluhu. Jednostranně vyložily obecné soudy též svědectví svědka Kociána, který potvrdil, že půjčku 250.000,- Kč po něm požadovala právě poškozená Jelínková a nikoliv stěžovatel. Ta mu zapůjčenou částku také vracela. Obecné soudy se dále přesvědčivým způsobem nevypořádaly s tím, z jakého důvodu věří právě poškozené a nikoliv stěžovateli. Skutečnost, že svědek Kocián u soudu neuvedl, že půjčku uzavřel na jméno své přítelkyně nebo že po několika letech neuvedl přesné místo předání peněz, jej nemůže činit nevěrohodným. Pochybení spatřuje stěžovatel také v tom, že si příslušný okresní soud nevyžádal z katastru nemovitostí celou složku týkající se nemovitosti babičky poškozené, z níž by bylo jednoznačně patrno, že půjčka byla přítelkyni pana Kociána poskytnuta. Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s jeho námitkami, příp. s jeho návrhy a z toho důvodu došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Právní závěry soudu nemají podle stěžovatele oporu v provedeném dokazování. Soudy řádně nehodnotily materiální stránku jednání stěžovatele, způsob provedení a míru jeho zavinění. Stěžovatel ve své věci přednesl celou řadu námitek, které byly obecnými soudy nesprávně hodnoceny, což vedlo k neaplikaci zásady "in dubio pro reo". Na základě provedeného dokazování nelze učinit nesporným, že skutek, který on popírá, skutečně spáchal. V další části své právní argumentace má stěžovatel za to, že na daný případ měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, kterou se soudy na všech stupních vůbec nezabývaly. Při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znaky příslušného trestného činu, je nutné vzít v úvahu i případnou existenci soukromoprávního vztahu, ve kterém jako účastníci vystupovali a který má význam pro konkrétní trestní věc. Pokud jde o soukromoprávní vztah, je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takových vztahů. Z hlediska principů, na nichž je založen demokratický právní řád, je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Postup obecných soudů je v rozporu se zásadou ultima ratio. Poškozená neučinila jediný krok v rámci občanskoprávního řízení k odstranění nesrovnalostí mezi jí a stěžovatelem. V liberálním demokratickém právním státě je třeba státní zásahy v rámci kriminální politiky uplatňovat přiměřeně a maximálně zdrženlivě, což se však v předmětném případě nestalo. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednání naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle ustanovení § 250 trestního zákona, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci,