IV.ÚS 816/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 816/07 ze dne 2. 3. 2009 N 39/52 SbNU 399 K uplatnění námitky prekluze práva správce daně na její dodatečné vyměření   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 2. března 2009 sp. zn. IV. ÚS 816/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HMB, spol. s r. o., IČ: 475 47 880, se sídlem Čelákovice, U Učiliště 1644, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2006 č. j. 7 Afs 62/2006-90 o zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnosti, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005 č. j. 6 Ca 241/2004-50 o zamítnutí stěžovatelčiny správní žaloby, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. prosince 2003 č. j. 11779/03-130 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. prosince 2002 č. j. 55209/02/057921/1555, kterým byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty za měsíc květen 1997. Výrok I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2006 č. j. 7 Afs 62/2006-90 byl porušen čl. 4 Ústavy České republiky, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, a současně právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; proto se uvedené rozhodnutí ruší. II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh zamítá. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") byl Ústavnímu soudu předložen požadavek na zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k narušení čl. 1 Ústavy České republiky, podle kterého je Česká republika demokratický právní stát, čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle kterého slouží státní moc všem a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, který stanoví zákon, a čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Rovněž měla být narušena práva stěžovatelky zaručená v čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), umožňující každému činit, co zákon nezakazuje, a nebýt nucen činit, co zákon neukládá, a deklarující, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, který stanoví zákon; v čl. 4 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány jen podle zákona, v čl. 11 odst. 5 Listiny, zaručujícím ukládání daní a poplatků jen na základě zákona, dále právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny, právo na rovnost zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Rovněž mělo dojít k zásahu do práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Uvedeným dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty za měsíc květen 1997. Odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze zamítnuto. Následně byla zamítnuta Městským soudem v Praze správní žaloba stěžovatelky směřující proti rozhodnutí finančního ředitelství. Také kasační stížnost v téže věci Nejvyšší správní soud zamítl. 3. Stěžovatelka svoji ústavní stížnost založila zejména na tvrzení, že původním rozhodnutím finančního úřadu byla dodatečná daň pravomocně doměřena až po uplynutí k tomu zákonem určené prekluzivní lhůty zakotvené v § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění, (dále jen "daňový řád"). S ohledem na tuto závažnou okolnost se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. 4. Doplněním ústavní stížnosti ze dne 13. srpna 2008 stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1420/07 ze dne 1. 7. 2008 (N 117/50 SbNU 3) týkající se jiného, identického návrhu stěžovatelky, v němž bylo její ústavní stížnosti vyhověno. Ústavní soud přitom odkázal na svůj předchozí nález sp. zn. IV. ÚS 545/07 ze dne 17. 7. 2007 (N 113/46 SbNU 77), ve kterém byl vysloven názor, že "Nezákonnost je dána, jestliže je napadeným rozhodnutím založena kolize se zákonem stanovenými podmínkami. Zde může být důvodem k nezákonnosti nesprávná interpretace ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, tedy jiná vada řízení před soudem spočívající v tom, že soud nepřihlédl ex offo k prekluzi práva správního orgánu dodatečně vyměřit daň.". S ohledem na uvedenou judikaturu proto stěžovatelka uvedla, že na podané ústavní stížnosti trvá. 5. Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastníci řízení. 6. Za Nejvyšší správní soud se vyjádřil předseda senátu 7 Afs, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Ten k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces (čl. 1 Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a s čl. 6 Úmluvy), uvedl, že v předmětné věci nebylo do tohoto práva zasaženo, neboť Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky projednal a ve věci vydal rozhodnutí. To, že soud nevyhověl návrhu a celou kasační stížnost posoudil jako nedůvodnou, neznamená zkrácení stěžovatelky v jejích právech. Na napadené rozhodnutí proto odkázal. K doplnění ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud uvedl, že prekluze vyměření daně byla ustáleně vnímána jako nezákonnost, která musí být v soudním řízení řádně namítána. Poté, co došlo k nejednotnému rozhodování této otázky, zabýval se jí rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Ten v usnesení ze dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161 vyslovil, že: "... vyměření daně nebo doměření daně či přiznání nároku na daňový odpočet po uplynutí lhůty stanovené v § 47 daňového řádu je nezákonným rozhodnutím. K zániku práva ... soud přihlédne jen k námitce účastníka řízení.". Dále účastník řízení citoval podstatné části odůvodnění usnesení rozšířeného senátu uvedené v V. části a dále vypořádání se s judikátem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 545/07 ze III. části usnesení. Nejvyšší správní soud rovněž konstatoval nález sp. zn. III. ÚS 1420/07 (oba viz výše), a uvedl, že Ústavní soud setrval na své judikatuře dané nálezem sp. zn. IV. ÚS 545/07, aniž by toto setrvání blíže odůvodnil a zmínil, co jej k tomu vedlo. S vazbou na uvedené Nejvyšší správní soud argumentoval tím, že shledává překážku širší závaznosti předmětných nálezů pro jejich argumentační deficit, a to za situace, kdy rozhodnutí rozšířeného senátu se obsáhle vypořádalo s názorovými alternativami a dospělo k přesvědčivě odůvodněnému názoru. Proto Nejvyšší správní soud nemohl upřednostnit názor Ústavního soudu opřený v prvém případě o argumentaci míjející se s podstatou věci a ve druhém případě na ni odkazující. Z uvedených důvodů účastník řízení navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, případně její zamítnutí. 7. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 6 Ca, která uvedla, že důvody zamítnutí žaloby vyplývají z odůvodnění napadeného rozhodnutí, a proto na ně odkázala. K otázce prekluze uvedené v ústavní stížnosti uvedla, že se jí soud nezabýval, neboť taková námitka nebyla ve správní žalobě vznesena a soud není povinen sám, z úřední povinnosti, zjišťovat, zda lhůta pro vyměření daně byla správcem daně dodržena. Odkázala na následnou judikaturu Nejvyššího správního soudu - usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, podle kterého soud k zániku práva vyměřit či doměřit daň přihlédne jen k námitce účastníka řízení. Samo nedodržení lhůty, v níž je možno daň vyměřit, nelze dle názoru soudu bez dalšího hodnotit jako porušení práva daňového subjektu. Podle městského soudu toto omezení slouží především k tomu, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům v řízení. Účastník řízení rovněž odmítl námitky na případné porušení práva na spravedlivý proces, založené na odlišném právním hodnocení jednání daňového poradce. 8. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků stěžovatelce k případné replice společně se žádostí o sdělení, zda stěžovatelka souhlasí, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání. Stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce ve své replice uvedla, že Nejvyšší správní soud opakuje svoji argumentaci z citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu a tam uvedenou polemiku s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 545/07. Dále uvedla, že konstatuje-li Nejvyšší správní soud že "ve věcech daní může být jen obtížně zjistitelné, zda k prekluzi skutečně došlo ...", je břímě takového zjišťování fakticky kladeno na daňový subjekt. V souvislosti s tím poukázala na charakter daňového řízení jakožto řízení vrchnostenského, v němž účastníci nedisponují rovnými právy. Lze proto jen stěží očekávat, že f