IV.ÚS 818/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 818/21 ze dne 11. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. C., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Miroslavem Ludvíkem, advokátem, sídlem Šítkova 233/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2020 č. j. 6 Tdo 1228/2020-1218, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2020 č. j. 11 To 101/2020-1100 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. prosince 2019 č. j. 3 T 96/2019-990, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 26 odst. 1, odst. 3, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 7, odst. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl (spolu s obchodní společnosti Picasso styl, s. r. o.) v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se stručně uvedeno dopustil tím, že poškozené J. M., J. D., O. K. a M. K. úmyslně uváděl v omyl, když na základě písemné plné moci uzavřel jménem obchodní společnosti Picasso styl, s. r. o., jako její zmocněnec s poškozenými počátkem roku 2017 "dohody a smlouvu o dílo" pod záminkou vyhotovení a dodání dubového řeziva (tzv. měsíčního dřeva prvotřídní kvality a dalších požadovaných vlastností) a převzal od nich zálohy, ačkoliv již při uzavírání těchto dohod a smlouvy o dílo věděl, že svým závazkům nebude moci dostát, převzaté zálohy jednotlivým poškozeným navzdory výzvám nevrátil a v celkovém součtu jim způsobil škodu ve výši 122 000 Kč, přičemž takto jednal v zájmu obchodní společnosti Picasso styl, s. r. o., a v rámci její činnosti, přičemž jde o jednání právnické osobě přičitatelné podle § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil přesto, že byl na základě rozhodnutí Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 10. 2014 sp. zn. 6 Pp 135/2014 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen jako trest nepodmíněný v trvání pěti let pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, a to rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 3. 2012 sp. zn. 6 T 169/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 2012 sp. zn. 7 To 240/2012. Za uvedený přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku byl odsouzen podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením pro jeho výkon podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku uložen peněžitý trest ve výši dvaceti denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 20 000 Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, jakož i zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s uvedenými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci na dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byl stěžovatel společně a nerozdílně s obchodní společnosti Picasso styl, s. r. o., uznán povinným nahradit poškozenému M. K. způsobenou škodu ve výši 42 293 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Odvolání stěžovatele (stejně jako obchodní společnosti Picasso styl, s. r. o.) proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Praze v záhlaví specifikovaným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné. Po přezkoumání věci shledal, že okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu a dospěl ke správnému a zákonnému posouzení věci. K jednotlivým návrhům stěžovatele na doplnění dokazování se krajský soud podrobně vyjádřil a zamítl je jako nadbytečné s odůvodněním, že okresní soud se zabýval všemi důležitými skutečnostmi a jeho závěry vyvrací všechny námitky obhajoby. K tomu zdůraznil, že není v silách žádného soudu, aby zvlášť komentoval všechno, co obhajoba namítá a popírá, kdy stěžovatel mění svá stanoviska během řízení, upravuje je a dožaduje se dokazování stále dalších nepotřebných skutečností. Domáhal-li se stěžovatel zpracování znaleckého posudku k posouzení vzorků dřeva, o němž tvrdil, že pochází z hrání, krajský soud uvedl, že toto dřevo prokazatelně nemohlo být určeno k pokrytí dodávky ve vztahu k poškozeným, a proto je zkoumání vzorků tohoto dřeva mimo potřebný rozsah dokazování. Krajský soud dospěl ve shodě s názorem okresního soudu k závěru, že stěžovatel nebyl schopen z 20 metrů krychlových dubové kulatiny, kterou objednal u společnosti v Řepíně, splnit zakázku, k níž se ve vztahu k poškozeným zavázal, a že je nerozhodné, z kolika procent podle mínění stěžovatele by byl schopen tuto zakázku splnit. Za rozhodné považoval, že stěžovatel nemohl zakázku splnit jako celek a že si byl této skutečnosti od samého počátku vědom. K námitce stěžovatele, že je protimluvem, když okresní soud vyšel ze závěrů znaleckého posudku, že pojem "měsíční dřevo" nelze specifikovat, přitom mu však vytýkal úmyslné a podvodné nedodržení smluv, jejichž předmětem byla dodávka "měsíčního dřeva", krajský soud vysvětlil, že toto za protimluv nepovažuje, neboť jednotlivé uzavřené smlouvy obsahují celou řadu parametrů co do kvality a kvantity dřeva, které měl stěžovatel dodržet, přitom od počátku věděl nebo byl přinejmenším srozuměn s tím, že tyto parametry smluv nedodrží. Právě specifikace těchto parametrů vedla poškozené k uzavření předmětných smluv a k zaplacení zálohy. Bylo-li by předmětem dodávky dřevo v jiné kvalitě, nikdy by takové zálohy nezaplatili. Stěžovatel prokazatelně poškozeným nemohl zaručit, že duby budou poraženy a dřevo vytěženo v tom časovém úseku, který je specifikován v jednotlivých smlouvách, a nesplnil ani ten svůj závazek, že dřevo bude sušeno v hráních nejpozději od 31. 5. 2017. 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. V posuzované věci neshledal žádné pochybení v podobě namítaných opomenutých důkazů či extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Ztotožnil se s názorem krajského soudu, že i když není pojem "měsíční dřevo" přesně definován, nezakládá to nemožnost vyvození závěrů o podvodném jednání stěžovatele, neboť rozhodnou skutečností, z níž bylo usuzováno na kvalitu dřeva, byla detailní specifikace včetně data usušení, způsobu sušení, objemu, rozměrů atp. předmětného dřeva formulovaná ve smlouvách. K tvrzení stěžovatele, že obsah dřeva v hráních, které byly určeny ke zpracování zakázek poškozených, nebyl zaznamenán kompletně, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v tomto ohledu pomíjí fakt, že orgány činnými v trestním řízení byly nafoceny přesně ty hráně, které on sám označil jako určené ke splnění předmětných zakázek. Vyjma fotografií vycházely obecné soudy rovněž z protokolu o ohledání, ve kterém byla přesně zaměřena velikost hrání, a s ohledem na jejich nedostačující objem byla následně, v kontextu ostatních provedených důkazů, vyhodnocena neschopnost stěžovatele dostát svým závazkům. Žádná pochybení nezjistil Nejvyšší soud ani ve výrocích o uložených trestech. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a dále uvádí, že dávají-li mu obecné soudy za vinu,