IV.ÚS 82/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 82/21 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky R. T., zastoupené Mgr. Monikou Homolovou, advokátkou, sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2020 sp. zn. 7 Tdo 1069/2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2020 sp. zn. 8 To 36/2020 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2020 sp. zn. 2 T 75/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), za který jí uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku jí uložil trest propadnutí věci - kuchyňského nože. Dále jí s poukazem na § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), uložil povinnost nahradit škodu ve výši 222 477 Kč Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky. Pokusu uvedeného zločinu se podle zjištění krajského soudu dopustila stěžovatelka - ve stručnosti uvedeno - tím, že po předchozím slovním a fyzickém střetu s poškozeným J. T. (manžel stěžovatelky, dále jen "poškozený"), při kterém jím byla udeřena malou silou rukou do obličeje, ho úmyslně a velkou silou bodla v její blízkosti odloženým kuchyňským nožem s čepelí dlouhou 19,5 cm do břicha, čímž mu způsobila poranění vyžadující okamžitý operační zákrok. Ke smrti poškozeného nedošlo jen díky včasné lékařské pomoci, na jejímž přivolání se stěžovatelka nijak nepodílela, neboť místo činu po útoku opustila. 3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že jí podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 5 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily princip presumpce neviny, neboť jednala za podmínek nutné obrany podle § 29 trestního zákoníku. Soudy pominuly její výpověď, podle které ve chvíli, kdy ležela na zemi, ji poškozený napadal verbálně, měla tudíž důvodnou obavu z pokračování fyzického útoku. Soudy současně přecenily význam záznamu telefonátu poškozeného na tísňovou linku, v jejímž průběhu se o žádném předchozím napadení stěžovatelky nezmínil, a dále okolnosti, že nutnou obranu neuváděla při komunikaci se svědkem P. H. a ani po svém zadržení. Tento přístup soudů k hodnocení důkazů podle stěžovatelky nese znaky libovůle. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se poškozený nacházel v její těsné blízkosti a měl značnou fyzickou převahu. Ve společném obydlí nebyl přítomen nikdo další. S odkazem na judikaturu zdůrazňuje, že použití zbraně proti útočníkovi, který není ozbrojen, samo o sobě nutnou obranu nevylučuje, neboť nutná obrana musí být způsobilá útok odvrátit. 6. Vrchní soud se podle stěžovatelky dopustil závažné procesní vady zakládající neústavnost rozhodnutí tím, že nově rozhodl o výroku o trestu za použití § 58 odst. 5 trestního zákoníku, aniž by ve veřejném zasedání prováděl jakékoli důkazy. 7. Krajský soud, dovozuje dále stěžovatelka, zatížil své rozhodnutí extrémním rozporem mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Tento soud bagatelizoval násilné jednání poškozeného a zcela opomenul její výpověď, ačkoli byla mimo poškozeného jedinou přímou účastnicí události, přičemž poškozený odmítl vypovídat. Hodnocení tohoto postoje poškozeného krajským soudem představuje deformaci důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Totéž se týká hodnocení jejího jednání bezprostředně po události. 8. Podle stěžovatelky soudy nedostatečně vyhodnotily znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný MUDr. Petrem Navrátilem o její opilosti. Soudy zcela rezignovaly na zjištění jejího duševního stavu v době útoku a možnosti stavu silného rozrušení naplňujícího znak omluvitelného hnutí mysli trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 trestního zákoníku. Existenci takového silného rozrušení může konstatovat pouze soudní znalec - psychiatr, krajský soud však tuto otázku hodnotil sám. Závěr o spáchání skutku ve zlobném afektu umocněném předchozím požitím alkoholu učinil bez adekvátního znaleckého podkladu. Ze skutkových zjištění přitom vyplývá, že poškozený byl agresorem a opakovaně ji fyzicky i verbálně napadal. Svědčí o tom i vyjádření jeho dcer, že v minulosti napadal starší z nich a jejich matku. 9. Prokázán nade vší pochybnost nebyl úmysl stěžovatelky poškozeného usmrtit. Závěr o nepřímém úmyslu je nesprávný a soudy jej učinily pouze s ohledem na charakter použitého nástroje a místo na těle, které bylo cílem útoku, bez náležitého odborného zjištění jejího duševního stavu v době útoku. Pro nepřímý úmysl je třeba prokázat také to, že pachatel alespoň věděl o možnosti způsobení následku. 10. Závěrem stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud porušil její právo na obhajobu tím, že jí nezaslal opis vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k jejímu dovolání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho (jejího) právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 14. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů,