IV.ÚS 822/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 822/20 ze dne 10. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem, sídlem Masarykova 1680/110, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. prosince 2019 č. j. 13 Co 200/2019-379 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. března 2019 č. j. 20 Nc 61/2017-197, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1) M. C., 2) nezl. M. M. a 3) nezl. B. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. V ústavní stížnosti stěžovatel "v zájmu spravedlivého procesu" navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. 2. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 3. 2019 č. j. 20 Nc 61/2017-197 stěžovateli určil povinnost přispívat na výživu nezl. M. částkou 6 000 Kč měsíčně a na výživu nezl. B. částkou 4 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2017 (výrok I.). Výrokem II. okresní soud vyčíslil dlužné výživné za období od 1. 1. 2017 do 7. 3. 2019 v celkové výši 996 100 Kč u nezl. M. a 944 100 Kč u nezl. B. s tím, že částky ve výši 130 000 Kč u nezl. M. a 78 000 Kč u nezl. B. stěžovateli uložil zaplatit k rukám matky nezletilých (vedlejší účastnice č. 1) do 31. 7. 2019 a zbylou část na účty nezl. dětí vedené u Československé obchodní banky, a. s., ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku. Právo na náhradu nákladů řízení okresní soud žádnému z účastníků nepřiznal. 3. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 12. 2019 č. j. 13 Co 200/2019-379 byl rozsudek okresního soudu se změněn tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezl. M. částkou 6 000 Kč měsíčně a na výživu nezl. B. částkou 4 000 Kč měsíčně za období od 1. 1. 2017 do 31. 8. 2018 a s účinností od 1. 9. 2018 na výživu nezl. M. částkou 12 000 Kč měsíčně a na výživu nezl. B. částkou 8 000 Kč měsíčně. Dále krajský soud rozhodl, že dluh na výživném za období od 1. 1. 2017 do 30. 11. 2019 pro nezl. M. ve výši 93 000 Kč a pro nezl. B. ve výši 69 000 Kč je stěžovatel povinen platit ve splátkách po 2 500 Kč měsíčně pro nezl. M. a po 2 000 Kč měsíčně pro nezl. B. spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek. Krajský soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. 4. Argumentaci obsaženou v rozsudku krajského soudu stěžovatel nepovažuje za přezkoumatelnou a přesvědčivou. Krajský soud dle stěžovatele pochybil, když sdílel skutkový stav, k němuž dospěl okresní soud, aniž by však konkrétně hodnotil provedené důkazy a řádně se vypořádal se skutečnostmi dokládajícími jeho poměry, životní úroveň a plnění poskytnuté ve prospěch dětí. Výživné je podle něj nepřiměřeně vysoké a neodpovídá jeho příjmům z pracovněprávního vztahu, z podnikání ve sportu či z nájemného, ani doloženým nárokům a potřebám dětí, jakož ani tomu, že se s dětmi stýká a v této souvislosti jim také zajišťuje různé vybavení. 5. Stěžovatel uvádí, že si v důsledku nepravidelnosti svých příjmů v minulosti půjčoval finanční prostředky od kamarádů a známých, tyto jeho závazky však obecné soudy do značné míry ignorovaly. Mimořádný příjem z prodeje hromadné akcie byl přitom použit právě na splacení těchto starších dluhů a stěžovatel z něj tak neměl žádný prospěch v podobě zvýšení své životní úrovně. Obecným soudům v této souvislosti vytýká také to, že přestože k doložení svých poměrů navrhoval i výslechy osob, které by mohly okolnosti dluhů doložit, soudy tyto důkazy neprovedly a s takovým postupem se nevypořádaly. Namítá také, že není pravdou, že by v průběhu řízení zastíral příjmy z pronájmu bytů ve svém vlastnictví. 6. Stěžovatel nesouhlasí ani s výrokem krajského soudu zavazujícím jej k zaplacení dlužného výživného. Poukazuje na to, že před vydáním rozsudku krajského soudu zaplatil nejen zvýšené běžné výživné, ale i podstatnou část údajně dlužného výživného, krajský soud však tuto skutečnost neuvedl a nezohlednil. V kontextu nesprávných a nepřezkoumatelných údajů v odůvodnění rozsudku krajského soudu je tak dle stěžovatele nepřezkoumatelná také ve výroku uvedená výše dlužného výživného. III. 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. 8. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 9. K přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše pak Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj. Nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Pakliže učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu provádět opětovnou detailní kontrolu majetkových poměrů účastníků řízení a přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky. 10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V. 11. V ústavní stížností napadeném rozsudku krajský soud zdůraznil, že při rozhodování o výživném je vždy nutné zohlednit nejen fakticky dosahované příjmy povinného, ale i celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a jeho životní úroveň, na které se nezletilé děti mají právo podílet. Poukázal na to, že stěžovatel je zaměstnán u své sestry s příjmem odpovídajícím zhruba minimální mzdě a dále má v období od ledna do března příjem ve výši 25 000 Kč měsíčně jako instruktor lyžování (příjmy od sportovní akademie má však i v průběhu roku, např. za letní soustředění). Dle krajského soudu by stěžovatel s vysokoškolským vzděláním mohl dosahovat vyššího měsíčního příjmu, přičemž argument, že mu jeho současné zaměstnání umožňuje starat se o děti, neobstojí s ohledem na jejich věk a šíři styku, na které se rodiče dohodli. Z rozhodnutí krajského soudu dále vyplývá, že stěžovatel vlastní čtyři byty a má družstevní práva k dalším dvěma bytům, příjem z nájmu však v roce 2018 nevykázal. Soudu doložil nájemní smlouvy na některé byty za určité období, současně ale připustil, že některé byty pronajímá i bez nájemní smlouvy (z rozsudku okresního soudu vyplývá, že ve dvou bytech měli bydlet kamarádi stěžovatele a hradit pouze náklady spojené s užíváním bytu). Stěžovatel tedy dle krajského soudu vlastní majetek způsobilý přinášet mu pravidelný měsíční příjem. Na účet také občas vkládá několikatisícové finanční částky v hotovosti, které označil za zálohy od zaměstnavatele, čemuž však krajský soud neuvěřil, neboť někdy přesahovaly i výši měsíčního příjmu. V roce 2018 pak stěžovatel obdržel mimořádný zisk z prodeje hromadné akcie v částce 5 774 913 Kč. O celkové vysoké životní úrovni stěžovatele podle krajského soudu svědčí i množství zahraničních dovolených absolvovaných v průběhu jednoho roku. Životní úroveň stěžovatele tak krajský soud hodnotil jako nadstandartní a jelikož nezl. B. nastoupil do první třídy a nezl. M. do vyššího ročníku základní školy, určil od září 2018 vyšší výživné zohledňující tyto skutečnosti. 12. Stanovené výživné stěžovatel považuje za nepřiměřeně vysoké a neodpovídající jeho příjmům ani potřebám