IV.ÚS 828/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 828/15 ze dne 30. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti BAUER MEDIA v. o. s., se sídlem Moulíkova 3286/1b, 150 00 Praha 5 - Smíchov, zastoupeného JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem Moravská 52, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4755/2009-182 ze dne 20. 7. 2011, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 7 C 395/2007-384 ze dne 26. 2. 2014 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 462/2014-433 ze dne 10. 12. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 17 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou k soudu dne 23. 7. 2007 se vedlejší účastníci H. Vondráčková a M. Michal, v původním řízení žalobci, domáhali proti stěžovatelce a původně ještě další žalované - obchodní společnosti Mediaedge:cia Czech Republic, s. r. o. - zaplacení částky ve výši 2.823.374,325 Kč ve vztahu k žalobkyni a částky 1.065.085,665 Kč ve vztahu k žalobci, a sice z titulu bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že žalovaní neoprávněně užili jejich podob a jmen v reklamě propagující tiskoviny stěžovatelky, konkrétně týdeníky Pestrý svět a Rytmus života, vysílané formou reklamních spotů na televizních stanicích TV Nova a TV Prima. O žalobě nejprve rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. 10. 2008 č. j. 7 C 395/2007-124, kterým byla žaloba jako neopodstatněná zamítnuta. K odvolání žalobců byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2009 č. j. 23 Co 194/2009-155. K dovolání žalobců však tato rozhodnutí byla v záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu zrušena a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění rozsudku dovodil, že stěžovatelka tím, že bez souhlasu žalobců užila jejich podobizen a obrazových snímků v reklamě, získala na jejich úkor bezdůvodné obohacení z nepoctivých zdrojů. Posléze rozhodl opětovně Obvodní soud pro Prahu 5 v záhlaví uvedeným rozsudkem, jímž žalobě ve vztahu k žalobkyni co do částky 10.000,- Kč s příslušenstvím a ve vztahu k žalobci co do částky 1.000,- Kč s příslušenstvím vyhověl, ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Toto rozhodnutí bylo následně k odvolání všech účastníků řízení v záhlaví zmíněným rozsudkem Městského soudu v Praze dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrzeno. Proti v pořadí druhým rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, jakož i jim předcházejícímu zrušujícímu rozsudku dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka nesouhlasí s právním posouzením věci ze strany Nejvyššího soudu a tvrdí, že v jeho důsledku by měla být fakticky omezena v možnosti informovat o obsahu svých časopisů, kdyby její zpravodajská činnost a výkon práva zahrnutého ve zpravodajské licenci - informovat o obsahu svých časopisů - byly považovány za "nepoctivý zdroj" a byly zatíženy povinností platit částky odpovídající údajnému bezdůvodnému obohacení osobám, o nichž ve svých periodicích píše. Ve svém důsledku by tak došlo k omezení stěžovatelky ve výběru témat, kterým se v jí vydávaných časopisech věnuje. Stěžovatelka je přesvědčena, že takové omezení její činnosti je nepřípustné a že vydáním napadených rozhodnutí došlo k zásahu do jejího práva na svobodu projevu a na svobodné vyhledávání a šíření informací zaručených v článku 17 odst. 1 až 4 Listiny, jakož i k zásahu do jejího práva svobodně podnikat zaručeného článkem 26 odst. 1 a 2 Listiny, přičemž tato její práva nejsou omezena kterýmkoliv právním předpisem na úrovni zákona, když obsahem časopisů nejsou utajované nebo jinak chráněné informace, ale skutečně nejčastěji informace ze světa tzv. showbyznysu, případně jiné informace nepožívající zvýšené zákonné ochrany před jejich zveřejněním. Stěžovatelka rovněž rozporuje závěr dovolacího soudu, který formuloval - za pomoci principu proporcionality - omezení, při jejichž uplatnění by informování potenciálních čtenářů o obsahu časopisů stěžovatele bylo možné jen za úplatu. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud vyslovil tvrzené porušení základních práv a napadená soudní rozhodnutí zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 10.000,- a 1.000,- Kč, které je ovšem třeba ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále uvedeného, napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v konkrétním případě stěžovatelky. Expressis verbis, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Vylučuje-li občanský soudní řád přezkum rozhodnutí v bagatelních věcech (srov. § 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), přičemž tato skutečnost není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené podmínky však v projednávané věci splněny nejsou. Ústavní stížnost představuje polemiku se závěry zaujatými Nejvyšším soudem v napadeném rozsudku, které však dovolací soud formuloval logicky a přesvědčivě. Stěžovatelčiny výtky stran omezení výkonu práva zahrnutého ve zpravodajské licenci, která Nejvyšší soud představil, neshledává Ústavní soud opodstatněnými, neboť jejich přisvědčením by v podstatě došlo k negaci čl. 10 Listiny, a tím následně k negaci ustanovení § 12 odst. 3 dříve platného občanského zákoníku, poněvadž již pouhý statut osoby činné v tzv. "showbyznysu" by v podstatě v tomto směru vylučoval jakoukoli ochranu jejích osobnostních práv, což je ovšem v rozporu s uvedenými ústavními, resp. zákonnými ustanoveními a principy (srov. výraz "každý" užitý v čl. 10 Listiny a dále výraz "oprávněné zájmy fyzické osoby" užitý ve vzpomínaném ustanovení někdejšího občanské