IV.ÚS 83/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 83/21 ze dne 15. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Vodičkové, zastoupené JUDr. Andreou Maláskovou, LL.M., advokátkou, sídlem náměstí Komenského 124, Tišnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2020 č. j. 27 Cdo 592/2020-184, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2019 č. j. 6 Cmo 181/2017-128 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2017 č. j. 79 Cm 62/2015-86, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Vladimíra Žukova a b) obchodní korporace Bytové družstvo X., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vůči vedlejším účastníkům určení, že je členem vedlejší účastnice (dále též jen "družstvo") s členskými právy a povinnostmi vztahujícími se k blíže specifikovanému družstevnímu bytu, dále pak bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 41 140 Kč, a také bylo rozhodnuto, že stěžovatelka a vedlejší účastnice nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že byla vedlejším účastníkem donucena za použití bezprávné výhružky dne 20. 8. 2010 bezúplatně uzavřít "smlouvu o převodu práv a povinností v bytovém družstvu" (dále jen "smlouva"), že jí nebylo umožněno si přečíst obsah toho, co podepisuje, a že by ani nebyla schopna porozumět psanému textu s ohledem na svůj věk, zdravotní stav a skutečnost, že čeština není jejím rodným jazykem. V doplnění žaloby stěžovatelka "z důvodu opatrnosti" vyzvala vedlejšího účastníka k vrácení daru, neboť jeho chování vůči ní má být v rozporu s dobrými mravy, když jí neposkytl potřebnou pomoc, provedl v bytě bez jejího vědomí a souhlasu úpravy a odstranil z něho její věci. Městský soud dospěl k závěru, že smlouva je platným právním úkonem, přičemž odmítl námitku porušení § 37 odst. 1 či § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a současně konstatoval, že nejsou splněny ani podmínky, za nichž se dárce (tj. stěžovatelka) může domáhat vrácení daru na obdarovaném (tj. vedlejším účastníkovi) podle § 630 občanského zákoníku. 3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil, stěžovatelce uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 12 342 Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl jako nepřípustné s tím, že nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nebylo přípustné ani podle § 237 o. s. ř., současně uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s poukazem na § 132 o. s. ř. a nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 563/03 (N 71/33 SbNU 209) uvádí, že soud se musí vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyjde najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a že nezabývá-li se zjištěnými skutečnostmi nebo námitkami vůbec nebo se s nimi vypořádá nedostatečným způsobem, jde o vadu řízení promítající se jako zásah do práva na řádný proces. V této souvislosti vyslovuje nesouhlas s postupem městského soudu, který nepřipustil výslech svědků advokáta Sergeje Borisoviče Burlačenka a sousedky Milady Balounové, resp. že nepřihlížel k vyjádření posledně jmenované svědkyně. 6. K tomu stěžovatelka uvádí, že odůvodnil-li městský soud neprovedení výslechu prvně uvedeného svědka k otázce, jakým způsobem jednala a zda věděla, že je členkou družstva, tím, že tato skutečnost byla prokázána výslechem svědků Mgr. Michala Vaněčka a Jana Karáska, pak nešlo o svědky, ale účastníky řízení, neboť jmenovaní jsou členy statutárního orgánu družstva. Ty lze vyslýchat stejně jako by šlo o účastníka, tj. za předpokladu, že s tím budou souhlasit a že nelze dokazovanou skutečnost prokázat jinak (§ 131 ve spojení s § 126 odst. 4 o. s. ř.). Jde o podpůrný důkaz, neboť účastník je zainteresován na výsledku sporu, jeho výslech má velmi nízkou objektivitu, a tudíž i hodnotu, a z tohoto důvodu jej nelze stavět na úroveň svědeckých výpovědí. A uvedl-li vrchní soud, že o správnosti zjištění učiněných z těchto důkazů svědčí řada dalších provedených důkazů, pak podle stěžovatelky s ohledem na subsidiární povahu těchto důkazů jejich provedení nepřicházelo v úvahu. Soudy nižších stupňů vůbec nehodnotily věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a projednávané věci, konkrétně u svědkyně Heleny Žukové to, že jde o manželku vedlejšího účastníka, a tak má zájem na výsledku sporu. Z chování Jana Karáska a e-mailové zprávy Mgr. Michala Vaněčka plyne jejich předpojatý postoj ke stěžovatelce, resp. k členům její rodiny, navíc prvně jmenovaný ve své výpovědi hodnotil skutkový stav a činil o něm závěry a městský soud jeho hodnotící názory převzal do svého rozhodnutí. 7. Dále stěžovatelka upozorňuje, že Mgr. Michal Vaněček a Jan Karásek byli přítomni svých výslechů, což má ovlivňovat věrohodnost, resp. hodnotu jejich výpovědí. Není pravda, že by shodně popsali, jakým způsobem došlo k uzavření smlouvy v roce 2010. Prvně jmenovaný se nedokázal vyjádřit k období, kdy měla stěžovatelka uvažovat o převodu členských práv, dokonce uvedl, že se nestala členkou družstva. Jan Karásek uvedl, že za ním po úmrtí manžela přišla stěžovatelka a vedlejší účastník s tím, že chtějí převést byt, resp. členství v družstvu, a měli sepsanou žádost, přitom však k úmrtí došlo v roce 2006, smlouva byla uzavřena až v roce 2010. Jmenovaný hovořil o jakémsi formuláři, nikoliv o smlouvě jako takové. 8. Návrh na provedení výslechu výše označených svědků, jakož i listin, jak stěžovatelka dále uvádí, směřoval ke zpochybnění věrohodnosti účastnických výpovědí a svědecké výpovědi jeho manželky a prokázání skutečnosti, že předmětnou smlouvu podepsala v důsledku psychického donucení vedlejším účastníkem. 9. Ke zmíněným listinným důkazům stěžovatelka uvádí, že tyto prokazují manipulaci vedlejšího účastníka s ní, kdy vedlejšímu účastníkovi a advokátu Sergeji Borisoviči Burlačenkovi opakovaně udělovala a odvolávala plnou moc. Poukazuje přitom na obsah dopisů ze dne 23. 3. 2012, 14. 5. 2012 a 24. 5. 2012. Má za to, že soud nemůže odmítnout důkazní návrh po skončení prvního jednání zaměřený na zpochybnění věrohodnosti důkazů provedených po prvním jednání, městský soud však jejich provedení nepřipustil a ve svém rozsudku se jimi nezabýval ani nevyložil, z jakých důvodů je neprovedl. Vrchní soud se námitkou nesprávného postupu městského soudu náležitě nevypořádal. Vrchní soud také v reakci na její námitku neprovedení výslechu svědka advokáta Sergeje Borisoviče Burlačenka podle stěžovatelky tuto možnou výpověď nepřípustně hodnotil jako bezcennou, resp. předjímal její obsah, jakož i využití práva k odepření výpovědi [v této souvislosti se stěžovatelka dovolává mj. nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 2445/07 (N 65/49 SbNU 15)]. A protože jeho výslech navrhla stěžovatelka, je nepochybné, že by jej zbavila mlčenlivosti a on by mohl vypovídat k tomu, s jakou záležitostí se na něj obrátila a kdy a za jaké situace se dozvěděla, že již není členkou družstva. Podle stěžovatelky je při zkoumání relevantní vůle účastníků právního úkonu třeba vyjít i z jejich následného chování. 10. Dále stěžovatelka cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. III. ÚS 2110/07 (N 123/53 SbNU 553), přičemž v souvislosti s návrhem na výslech svědkyně Milady Balounové uvádí, že vrchní soud akceptoval postup městského soudu s tím, že měl k dispozici její e-mail z 2. 10. 2015, který podporuje tvrzení Mgr. Michala Vaněčka (pozn.: k osobě stěžo