IV.ÚS 830/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 830/18 ze dne 9. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti MUDr. Heleny Šmejkalové, zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem, se sídlem Bělocerkevská 1301/26, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2017 č. j. 11 Co 197/2017-400, ve znění opravného usnesení ze dne 8. srpna 2017 č. j. 11 Co 197/2017-417, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2017 č. j. 22 Cdo 5002/2017-504, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a za účasti A. Okresního soudu v Tachově a B. Ing. Jana Šmejkala, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 7. března 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se MUDr. Helena Šmejkalová (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalovaná") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces a právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) U Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") probíhal pod sp. zn. 6 C 120/2014 soukromoprávní spor, v němž se Ing. Jan Šmejkal (dále také jen "žalobce" nebo "vedlejší účastník") domáhal určení, že je výlučným vlastníkem dosud nedokončené stavby rodinného domu [dále jen "nemovitost"]. Rozsudkem ze dne 17. února 2017 č. j. 6 C 120/2014-354, okresní soud zamítl žalobcovu žalobu na určení vlastnictví k dané nemovitosti a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení a náklady státu. Svůj závěr o nedůvodnosti žaloby okresní soud opřel o závěr, vyplynuvší z jím provedeného dokazování, že na samém počátku výstavby dané nemovitosti byli žalobce i žalovaná vedeni úmyslem postavit nemovitost společně, společně ji užívat a mít ji ve spoluvlastnictví (nikoliv ale ve společném jmění manželů). 2) K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. června 2017 č. j. 11 Co 197/2017-400 rozsudek okresního soudu změnil tak, že určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitosti, a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení, jakož i náklady odvolacího řízení a náklady státu. Krajský soud se ve svém rozsudku předně plně ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu, avšak jeho právní hodnocení již nepřijal. Dle krajského soudu totiž byl pro posouzení vlastnictví k dané nemovitosti stěžejním nikoliv počáteční úmysl stěžovatelky a vedlejšího účastníka, nýbrž způsob, jakým byla daná nemovitost postavena: zda svépomocí či na základě smlouvy o díle. V návaznosti na uvedené, krajský soud uzavřel, že jestliže okresní soud zjistil, že nemovitost byla postavena na základě smlouvy o díle uzavřené dne 1. června 2011 mezi žalobcem a obchodní společností Baracom a. s., IČ: 63079763 (dále jen "smlouva o díle"), přičemž objednatelem takového díla byl výlučně žalobce, který zároveň celou cenu díla zaplatil, pak je vlastníkem stavby žalobce, jakožto její jediný objednatel. 3) Žalovaná následně rozsudek krajského soudu napadla dovoláním, o němž Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") rozhodl usnesením ze dne 11. prosince 2017 č. j. 22 Cdo 5002/2017-504, tak, že je jako nepřípustné odmítl. Učinil tak proto, neboť žalovanou nastolené otázky hmotného práva, na nichž vybudovala přípustnost svého dovolání, posoudil krajský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. III. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti usnesení dovolacího soudu, resp. rozsudku soudu krajského. Ve vztahu k důkaznímu řízení a skutkovým zjištěním krajského soudu stěžovatelka namítá, že v řízení před okresním soudem učinila řadu námitek proti smlouvě o díle, na jejímž základu měla být daná nemovitost vystavěna. Těmito námitkami se však krajský soud, který - na rozdíl od soudu okresního - považoval existenci uvedené smlouvy z hlediska posouzení žaloby za rozhodující, nijak blíže nezabýval a pouze vyšel z toho, že taková smlouva existuje. Stěžovatelka je tak přesvědčena, že krajský soud vyšel při zjišťování skutkového stavu věci ze zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování. Nadto stěžovatelka dále uvádí, že v řízení před okresním soudem bylo zjištěno, že se jednak v rámci svých možností podílela na výstavbě nemovitosti a že vůlí stěžovatelky i jejího manžela bylo mít danou nemovitost v podílovém spoluvlastnictví. V návaznosti na předchozí námitku pak stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro změnu rozsudku okresního soudu krajským soudem, neboť ke zjištění skutkového stavu věci bylo zapotřebí - ve světle námitek stěžovatelky proti smlouvě o díle - provést další dokazování, jehož výsledky by následně bylo nutné podrobit dalšímu instančnímu přezkumu. Protože však krajský soud přistoupil ke změně napadeného rozsudku okresního soudu, aniž by stěžovatelce umožnil rozhodné skutečnosti zpochybnit, porušil její právo na spravedlivý proces. Argumentace stěžovatelky dále směřuje proti posouzení smlouvy o úpravě budoucích majetkových poměrů v manželství, uzavřené dne 21. února 2012 mezi stěžovatelkou a jejím budoucím manželem (dále jen "předmanželská smlouva"). Stěžovatelka má za to, že dovolací soud nesprávně vyhodnotil její dovolací námitky, neboť uvedla, že z dikce dané smlouvy (vylučující mimo jiné vznik společného jmění manželů k nemovité věci, kterou za trvání manželství kterýkoli z manželů postaví) nelze dovodit vyloučení vzniku společného jmění manželů či spoluvlastnictví ad hoc. Jestliže dovolací soud na základě výkladu dané smlouvy dospěl k opačnému závěru, shledává stěžovatelka tento nepřípustně extenzivním a nesprávným. Za významnou považuje stěžovatelka i skutečnost, že vedlejší účastník se v jiném civilním soudním řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 173/2016) domáhá zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti a následného finančního vypořádání. K tomu stěžovatelka doplňuje, že závěry přijaté v této věci mohou mít zásadní dopady v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Stěžovatelka dále připomíná, že okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka a vedlejší účastník měli jednoznačný úmysl postavit společně rodinný domek za účelem jeho užívání jako rodina. Protože však soudy vyšších stupňů uvedenou skutečnost reflektující autonomní projev vůle učiněný stěžovatelkou i vedlejším účastníkem v rozhodné době nezohlednily, porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces a na soudní ochranu, jakož i článek 1 odst. 3 Listiny a článek 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Závěrem stěžovatelka poukázala i na výklad zásady superficies solo cedit a přechodných ustanovení § 3054 a 3055 odst. 1 o. z., učiněný posledními dvěma soudními instancemi, který označuje za nesprávný a porušující princip proporcionality. V neposlední řadě stěžovatelka tvrdí, že jednání vedlejšího účastníka je třeba hodnotit jako zjevné zneužití subjektivního práva, jemuž nelze poskytnout právní ochranu. Dne 20. června 2018 a dne 31. července 2018 stěžovatelka dále argumentačně podpořila své shora uvedené námitky proti důvodům rozhodnutí krajského soudu a dovolacího soudu, namítla porušení zásady, dle níž nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání a předložila Ústavnímu soudu obsáhlé důvody na podporu tvrzení o neplatnosti předmanželské smlouvy. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Úvodem