IV.ÚS 833/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 833/05 ze dne 9. 10. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2005, č.j. 6 To 595/2004-347, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 9. 2005, č.j. 8 Tdo 1118/2005-361, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 12. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl odvolání stěžovatele a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích směřující proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 5. 2004, č.j. 6 T 229/2002-331. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") pak usnesením ze dne 15. 9. 2005 odmítl dovolání stěžovatele. 2. Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadaných rozhodnutí zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, jmenovitě obecné soudy v právní záležitosti stěžovatele nerespektovaly čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38, čl. 39, čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel předložil Ústavnímu soudu především výhrady stran procesu dokazování, jak k tomuto přistoupily okresní a krajský soud v jeho trestní věci. V tomto směru stěžovatel prohlašoval, že okresní a krajský soud, pokud shledaly ve výpovědích stěžovatele změny a vnitřní rozpory, zatímco výpovědi svědků K., M., S. a F. označily za věrohodné, se tímto dopustily vadného hodnocení těchto důkazů, neboť skutečnost je právě opačná. Obecné soudy nadto v trestní záležitosti stěžovatele vycházely z nepoužitelného, resp. z jen ve značně omezené míře použitelného důkazu, z revizního znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně (dále jen "revizní znalecký posudek"), který je založen na nesprávné interpretaci výpovědí stěžovatele ohledně jeho jízdy bezprostředně před dopravní nehodou, který neuvažuje a nevysvětluje smykovou stopu na snímku č. 11 fotodokumentace k dopravní nehodě ze dne 2. 6. 1999 (dále jen "smyková stopa na snímku č. 11"), který je vypracován při užití zastaralých a nedokonalých metod. Stěžovatel obecným soudům dále vytýkal, že neprovedly některé pro rozhodnutí ve věci nezbytné důkazy, jmenovitě rekonstrukci dopravní nehody, prověrku výhledových poměrů na místě samém, prověrku výpovědí jednotlivých účastníků a svědků dopravní nehody, vypracování znaleckého posudku za použití software MADYMO. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž tvrdil, že v průběhu celého dokazování byla opomíjena významná skutková okolnost, smyková stopa na snímku č. 11, se kterou nepracuje žádný znalecký posudek obžaloby a ke které se tak nemohl vyjádřit ani stěžovatel. 4. V dalším stěžovatel přednesl své námitky ve vztahu k trestu, který byl jemu rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 5. 2004 uložen. Tento stěžovatel vnímal, s ohledem na časový odstup okamžiku jeho uložení ode dne 2. 6. 1999, kdy se předmětná nehoda udála, jako nepřiměřeně přísný, neodpovídající § 23, § 31 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). 5. Stěžovatel do své ústavní stížnosti obsáhl taktéž výtky obecné povahy, dle nichž rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, z nesprávného hodnocení okresním soudem provedených důkazů, přičemž obecné soudy vyvodily z provedených důkazů nesprávné skutkové závěry, a z těchto následně nesprávné závěry právní. Odvolací soud pak stěžovatele zbavil jeho práva na obhajobu. 6. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 6 T 229/2002. Z tohoto zjistil, že dle rozsudku okresního soudu ze dne 28. 5. 2004 stěžovatel dne 2. 6. 1999 ve 13:35 hodin, jako řidič osobního vozidla FIAT BRAVA, při projíždění křižovatkou po silnici značené jako vedlejší (sjezd z dálnice D8) ve směru od Teplic, nerespektoval dopravní značku "Dej přednost v jízdě", přičemž nedal přednost vozidlu VW PASSAT, řízenému L. K., který přijížděl po silnici značené jako hlavní ve směru od Budyně nad Ohří na Doksany, čímž došlo ke střetu vozidel v prostoru křižovatky s následným odhozením vozidla VW PASSAT na stojící nákladní automobil TATRA 815, řízený R. F., při nehodě došlo k tam specifikovaným zraněním osob ve vozidle VW PASSAT, kdy zranění spolujezdce P. M. bylo kvalifikováno jako těžké. Tímto jednáním se stěžovatel dopustil spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50.000 Kč, s uložením náhradního trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a k povinnosti zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně Litoměřice, částku 11.792 Kč, zatímco L. K. a P. M. byli odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Při prostudování spisu okresního soudu, sp. zn. 6 T 229/2002, učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti. II. 7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Do své ústavní stížnosti stěžovatel obsáhl nejprve výtky stran vedení řízení, jak k tomuto přistoupily v jeho trestní věci okresní a krajský soud, jmenovitě především vůči postupu, jakým tyto soudní orgány prováděly dokazování v trestní záležitosti stěžovatele. K takto naznačeným výhradám stěžovatele má však Ústavní soud za potřebné připomenout, že dle již ustálené judikatury Ústavního soudu je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ústavní soud tak není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva obecnými soudy, přičemž do jejich rozhodovací činnosti může v tomto směru zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Do procesu dokazování, resp. zjišťování skutkového stavu pak Ústavní soud ingeruje toliko v případech zjištění, že důkazy byly získány a posléze použity v rozporu s procesními předpisy, v případech důkazů opomenutých a konečně v případech svévolného hodnocení provedených důkazů. V projednávané věci ovšem Ústavní soud nastoupení žádné z výše popsaných okolností neshledal. 9. K námitkám stěžovatele poukazujícím na vadné hodnocení důkazů ze strany okresního a krajského soudu považuje Ústavní soud za nutné uvést, že jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatele tak nelze vnímat než jako pouhý projev jeho nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů, když z ní nevyplývá nic, co by posuzovanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Má-li tedy stěžovatel za to, že obecné soudy nesprávně hodnotily obstarané důkazy, čehož důsledkem vadně uzavřely, že stěžovatel spáchal jemu prokazované trestné jednání, Ústavní soud k tomuto nemůže nepřipojit, že je úkolem právě obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy, a to podle svého vnitřn