IV.ÚS 836/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 836/20 ze dne 28. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Danila Khamidullina, zastoupeného Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 - Vinohrady, proti sdělení Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 22. ledna 2020 č. j. MV-160772-7/SO-2019, a o s ní spojeném návrhu na zrušení § 64 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve slovem "organizované veřejnou vysokou školou", za účasti Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jako účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného právního aktu 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného sdělení Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "Komise") s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 26 odst. 1 a čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal podle § 74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 64 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), ve slovech "organizované veřejnou vysokou školou". Dále navrhuje přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu. 3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného sdělení se podává, že stěžovatel požádal Komisi o posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza, když jeho žádost byla podána za účelem "jiné/ostatní", přičemž stěžovatel jako doklad o účelu pobytu na území doložil potvrzení obchodní společnosti Pražské vzdělávací středisko - jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky, s. r. o., sídlem Mezibranská 1579/4, Praha 1 - Nové Město (dále jen "PVS"), ze kterého vyplývá, že je přihlášen k absolvování intenzivního kurzu jazykové a odborné přípravy ke studiu na vysoké škole v České republice, konkrétně ke studiu bakalářského studijního programu/oboru Bezpečnost a informační technologie na Českém vysokém učení technickém v Praze; předpokládaná doba trvání prvního semestru je od 12. 9. 2019 do 29. 2. 2020. 4. Komise napadeným sdělením dospěla k závěru, že je stále dán důvod pro neudělení dlouhodobého víza k pobytu na území za účelem "jiné/ostatní" podle § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců. Komise shledala, že vzhledem k administrativním lhůtám, které jsou spojeny s procesem vyznačení uděleného dlouhodobého víza, stěžovatel již nemůže v požadovaném termínu přicestovat a v předpokládané době (sub 3) studium zahájit. Komise dospěla k závěru, že z položky č. 30 tiskopisu žádosti o udělení dlouhodobého víza jednoznačně vyplývá, že stěžovatel žádá o udělení dlouhodobého víza pouze do 29. 2. 2020, tj. pouze na dobu nutnou k přicestování a absolvování prvního pololetí kurzu vymezeného v předloženém dokladu o účelu pobytu vystaveném PVS. Komise má tedy za to, že stěžovatel nemůže plnit jím deklarovaný účel pobytu, kterým je studijní aktivita v kurzu pořádaném do 29. 2. 2020. Komise dále uvádí, že na základě její výzvy ze dne 5. 11. 2019 č. j. MV-132676-4/SO-2019 jí bylo dne 11. 11. 2019 doručeno sdělení PVS, které obsahovalo seznamy studentů, kteří v době sdělení realizovali předmětné studium v prezenční formě na základě krátkodobého víza, a studentů, kteří absolvovali dálkovou náhradní přípravu. PVS výše uvedené sdělení doplnilo dne 25. 11. 2019 zasláním nového seznamu osob absolvujících dálkovou náhradní přípravu, a dále dne 29. 11. 2019 zcela nového seznamu studentů, kteří mají absolvovat kurz pořádaný do 31. 8. 2020. Vzhledem k zásadním rozporům mezi doloženými seznamy, kdy tyto obsahují různá jména bez uvedení důvodu jejich zařazení na seznam či naopak vypuštění z předchozího seznamu, má Komise důvodné pochybnosti o výpovědní hodnotě těchto seznamů a nemůže k nim bez dalšího přihlížet za účelem učinění jednoznačných skutkových zjištění. Komise následně nevyhověla ani návrhu na změnu žádosti o dlouhodobé vízum (na dobu do 31. 8. 2020), neboť vzhledem k tomu, že dospěla k závěru o existenci důvodu pro neudělení dlouhodobého víza, nebylo možné tomuto návrhu vyhovět. S ohledem na nemožnost realizovat účel pobytu se pak Komise již dále nezabývala ostatními námitkami stěžovatele uvedenými v žádosti, neboť ani tyto by nemohly zvrátit nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza provedené Komisí, stejně tak ani dalším zjištěním týkajícím se správného zařazení deklarovaného účelu pobytu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti uvádí zejména to, že ústavní stížnost směřuje proti neodůvodněné diskriminaci zájemců o studium ze zemí mimo Evropskou unii, které se fakticky dopouští migrační úřady České republiky použitím § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Komise žádost o vízum stěžovatele zamítla s odůvodněním, že nové posuzování žádostí o vízum trvalo tak dlouho, že odpadl důvod pro udělení víza. Příčinou této absurdní a pro stěžovatele nepochopitelné situace je to, že Ministerstvo vnitra se s pomocí § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců pokusilo odradit stěžovatele od kurzu organizovaného PVS a "nasměrovat" je namísto toho na konkurenční kurzy navenek organizované veřejnými vysokými školami. Postupem Ministerstva vnitra a následně Komise se stěžovateli prakticky uzavřela možnost studovat jím zvolený kurz organizovaný PVS, přestože také podle názoru Komise v době podání žádosti stěžovatele o vízum (tj. na jaře či v létě 2019) neexistoval Ministerstvem vnitra tvrzený důvod, který by bránil v udělení víza stěžovateli. Z výše shrnutých skutečností plyne, že opatření účastníka - neudělení víza stěžovateli kvůli tomu, že nové posuzování žádosti o vízum trvalo tak dlouho, až prý odpadl důvod pro udělení víza k pobytu nad 90 dnů - prakticky znemožnilo stěžovateli absolvování kurzu jazykové a odborné přípravy organizovaného PVS, který si stěžovatel sám zvolil. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zakázal Komisi porušování jeho práv a aby obnovila stav před porušením jeho práv novými opatřeními. III. Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno sdělení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 7. Ústavní stížnost je přípustná, neboť směřuje proti tzv. novému posouzení důvodů neprodloužení víza, které je vyňato z přezkumu správních soudů; proti těmto sdělením se nelze bránit ani nečinnostní žalobou. Nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza je vyloučeno ze soudního přezkumu podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přičemž ústavní konformitu tohoto ustanovení stvrdil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11 [(N 86/65 SbNU 161; č. 234/2012 Sb.) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Protože podle Ústavního soudu na udělení víza neexistuje právní nárok, není dán ani důvod tato rozhodnutí vyjímat z dosahu pravidla vylučujícího jejich soudní přezkum. K tomu třeba dodat, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011 č. j. 5 Ans 5/2011-221 sdělení důvodů neudělení dlouhodobého víza nelze považovat za vlastní rozhodnutí o jeho neudělení, ale za úkon správního orgánu následující po rozhodnutí o neudělení víza. Provedení tohoto úkonu se tedy nelze domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel tak neměl další procesní prostředky k ochraně tvrzeného práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí (v projednávané věci) správních orgánů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kd